USA: Dvě nedecentní knihy
Carter prezentoval Jásira Arafata jako osobu mírumilovnou, s terorismem se už dávno rozloučivší. Hafeze al-Assada, bývalého, hodně krutého diktátora Sýrie a skálopevného nepřítele Izraele, Carter cituje velmi obšírně, aniž by vyjádřil pochybu o kterémukoliv jeho, jakkoliv nehorázném, tvrzení. V Carterově interpretaci důvodem výstavby zdi, oddělující Izrael od palestinských území, byla lakota nakrást si víc nemovitostí a nikoliv snaha – ta jediná k dispozici – jak zabraňovat pronikání sebevražedných teroristů. Však zásluhou zdi došlo k podstatnému poklesu krveprolití.
Autor se nezmiňuje o nukleárních ambicích Íránu, o opakovaném přesvědčení jejího prezidenta, že Izrael musí být zničen, vymýcen, v knize se ani jednou neobjeví slovo al-Kájda. Pominuta je skutečnost, že po evakuaci izraelských okupačních jednotek z území Gazy, v naději, že se tak otevírá cesta k rozumné koexistenci, vůbec nic takového se nestalo. Vstřícné gesto bylo přijato jako důkaz slabosti, pobídka ke zmnožení raketových útoků na izraelské území.
Jednoznačné narážky, že nejen Bílý dům, ale i americký Kongres podléhají tlakům různých izraelských lobby. A použití jedovatého, zatracujícího slova „apartheid“ v titulu knihy – což samo o sobě je pak porovnatelné s prokurátorskou obžalobou. Co vlastně motivovalo Cartera pustit se do takové inciativy? Nabízí se analogie s přirovnáním ke způsobu myšlení a počínání starých generálů, snažících se zkušenosti z dřívější války aplikovat v podstatně jiných podmínkách. Podle názoru nejednoho komentátora, Carterovi se čas zastavil v sedmdesátých letech minulého století, když se tehdy v přírodě prezidentského Camp David ve státě Marylandu snažil docílit (dodnes nedosažený) izraelsko-palestinský mír, s uznáním vlastních zásluh v celičkém světě. Tehdy došel k přesvědčení, že premiér Menachem Begin nedodržel slib zastavit výstavbu dalších sídlišť na palestinském území. Pomíjena tak ale je skutečnost, že primárním bodem sporu přece nebyla velikost beztoho titěrného státu Izraele tam v obrovském rozsahu arabské, pramálo přetvářené pouště, nýbrž cíl zničení židovského státu, který přece v uvažování většiny Arabů nemá právo existovat a je považován za urážku, potupu arabské důstojnosti, že se tak dosud nepodařilo uskutečnit.
Ethan Bonner, zástupce editora zahraniční rubriky The New York Times, v obsáhlé recenzi (NYT Book Review, 7.1.2007), vyjadřuje názor, že Carter – onen „znovuzrozený křesťan“ (a born-again Christian) – zatrpkl vůči Izraeli, poněvadž jeho příliš světsky orientovaní předáci se odvrátili od Boha. Když tuto svou starost v roce 1973 přednesl tehdejší ministerské předsedkyni (Golda Meir), ta jen pokrčila rameny. Carterovi jakoby unikalo, že hlavní překážkou k ukončení okupace západní části palestinského území (West Bank) přece není současná vláda, ale předáci náboženských stran, druhu domácích fundamentalistů, porovnatelných k zatvrzelým dogmatikům v opačném arabském táboře.
Carterův pobyt v Bílém domě končil v roce 1980 potupnou volební porážkou, o niž se zasloužil nejen jeho republikánský rival Ronald Reagan, ale – a to značnou měrou - íránský ajatoláh Chomejni, v jehož jménu rozvášnění nestudující studenti přepadli americké velvyslanectví, zmocnili se diplomatů, v zajetí je drželi 444 dní a Carter, prezident potupené země, se na nic kloudného nezmohl.
Nyní, s odstupem let, tří desetiletí, tohoto Cartera obviňuje Dinesh D’Souza (Townhall.com, 29.1.2007) z odpovědnosti za umožnění tomuto Chomejnimu získat moc v Íránu, uspět s revolucí, a tak prosadit první islámskou teokracii v naší moderní době. Jeho stát se pak stal modelem, inspirací pro ostatní radikální muslimský svět. Carter pod vlivem svých levicových poradců, se zdůvodněním priority lidských práv hodil šáha Pahleviho přes palubu a vládu jednoho nedemokrata umožnil tak nahradit daleko důkladnější tyranií v čele s Chomejnim zatracujícím Ameriku jako „Velkého Satana“. Americký velvyslanec William Sullivan přirovnával Chomejniho k Mahatmu Gandhimu a Andrew Young, Carterův reprezentant v OSN, tohoto ajatoláha se středověkým způsobem uvažování charakterizoval jako „světce dvacátého století“.
Islámský radikalismus se začal objevovat ve dvacátých letech dvacátého století, ale byl marginální, nevýznamný, jeho teoretici jako Sayyid Qutb vegetovali na periferii zájmu a pozornosti kohokoliv. Teprve zásluhou pokrokových, zájem o blaho lidstva zdůrazňujících levicových kruhů, se podařilo uskutečnit první velké islámské vítězství v našem moderním věku.
Toto a ještě mnoho víc tvrdí D’Souza, narozený v Indii, v křesťanské rodině, uprostřed převážně hinduistické a též muslimské většiny. Vystudoval na prestižní americké Darmouth College, stal se pracovníkem Hooverova Institutu v kalifornském Stanfordu a jeho četné publikace už řadu let sleduji s velkým zájmem. Tento muž velmi tmavé pleti jako jeden ze zcela prvních si totiž v knihách jako Illiberal Education (1991) či The End of Racism (1995) troufl napadnout politickou korektnost, pozitivní diskriminaci, preference pro příslušníky zejména černošské menšiny – taková posvátná témata pokrokových prosazovatelů. D’Souza si tak vysloužil mnoho jejich nelibosti. Získával ale na popularitě a řada publikací jako například Newsweek ho charakterizuje jako jednoho z nejvlivnějších konzervativních myslitelů Ameriky.
A tento enfant terrible teď znovu značně rozvířil pozornost knihou s provokativním titulem The Enemy at Home: The Cultural Left and Its Responsibility for 9/11 (Doubleday, s.333) – že nepřítele máme doma, je jím kulturní levice, odpovědná za katastrofu 11. září 2001. Na první pohled tvrzení tak nehorázné, porovnatelné s nesmysly, obviňujícími Bushe, CIA či Izrael z téhož činu/zločinu. Autorovi se rovněž dostalo zabijáckých recenzí, téhož ztracujícího označení „indecent“. (Recenzent Alan Wolfe v NYT Book Review, 21.1.2007, vyjádřivší též názor, že kniha je national disgrace – národní hanba, ostuda).
Dřív vídán na televizních obrazovkách, D’Souza z nich zmizel, stal se z něho prašivec. Prozatím jsem ho zahlédl jen jednou (Fox, 27.1.2007), kde se snažil vysvětlit ono obtížně vysvětlitelné – proč že postavy jako Noam Chomsky či Michael Moore, politici jako Ted Kennedy či Hillary Clinton, organizace jako ACLU (American Civil Liberties Union) či NOW (National Organization for Women¨) mají svůj podíl na islámské fundamentalistické ofenzívě.
D‘Souza: Zatímco v Evropě antiamerikanismus je ztotožňován s Bushem, nebezpečným kovbojem v Bílém domě, jeho konzervatizmem, náboženskými předsudky, pro islámské radikály oním primárním nebezpečím je útok na tradiční společnost, na stabilitu patriarchální rodiny, je to pronikání podvratných dekadentních vlivů jako jsou pornografie, homosexualita, přílišná emancipace žen. To vše postavy jako Osama bin Laden považují za obrovskou hrozbu islámu, kdežto ona záležitost s izraelsko-palestinským problémem se přece u Osamy objevila se značným zpožděním.
Po útocích na americká velvyslanectví v Nairobi a Dar es Salaamu, po útoku na americkou loď Cole v jemenském přístavu, to vše bez očekávané odezvy od tehdejšího prezidenta Clintona, který rovněž vyklidil pozice ze Somálska po sestřelení jedné helikoptéry, fundamentalisté se utvrdili v přesvědčení, že další, i radikálnější útoky bude možno podniknout bez větší odvety. Však na Západě včetně USA se najde dost apologetů jako například Edward Said, Richard Falk a dříve již zmíněný Noam Chomsky, podpořeni politiky jako Ted Kennedy, všichni tvrdící, že 9/11 byl důsledek islámské nevole způsobené americkou zahraniční politikou. A levicová kulturní fronta, vždy ve všem nemilosrdně zatracující jakékoliv počínání vlastní vlády, dodává podpůrné pocity satisfakce, že toto a ještě víc si Velký Satan plně zaslouží.
Ano, dvě knihy značně nedecentní, ale každá jinak.
Neoficiální stránky Oty Ulče
