Po roce přijal Západ anexi Krymu jako hotový fakt. Co dalšího je ještě schopen přijmout?

Říká se, že Evropa klade přílišný důraz na hodnoty, ale menší na pravidla, což je špatně. Něco na tom je. Hodnoty jako otevřenost, solidarita, víra, naděje, láska (i k vlasti) znějí vznešeně. Pravidla jako vláda práva, cena suverenity, neporušitelnost hranic znějí sucharsky. Problém je ale jinde. Zatímco pravidla se formulují tak, aby se na nich shodli všichni, hodnoty bývají zaměnitelné. Ten problém dobře ukazuje vztah ke Krymu rok po jeho ruské anexi.

Všímáte si, s jakou empatií jsou i na Západě (v médiích i mezi politiky) vnímány ruské hodnoty? Jaké porozumění nacházejí ruské argumenty? Anexe Krymu prý byla nejen slušná, ale i nezbytná. A logická. Vždyť drtivá většina obyvatel Krymu ji schválila v referendu. Promluvilo tam právo na sebeurčení, což je posvátná hodnota. Nebo snad ne?

Právo na sebeurčení je posvátná hodnota, ale umožňuje protichůdné výklady. Zabývá-li se jím třeba akademik v Kalifornii, je to zajímavý teoretický problém. Ale v Evropě a v Česku je to problém velmi praktický. Kdo tomu nevěří, ať si zkusí poctivě odpovědět na otázku: je možné zároveň hájit právo na sebeurčení Krymu formou ruské anexe a upírat to právo československým Němcům v roce 1938 formou anexe Sudet? Záludná věc. Přitom v debatách na webu stále patří k „chápačům Putina“ lidé, kteří při slově „Sudeťák“ vidí rudě.

Vojensky zabránit ruské okupaci Krymu bylo nemožné. Představy, že tam mělo zasáhnout NATO, jsou mimo. Horší je jiná věc – jak se rok po anexi Krymu vytratilo z debaty téma pravidel.

Kdyby byl Západní břeh „sporný“

Pro jistotu zopakujme základní fakta. Už 27. února 2014 se na Krymu zjeví první „zelení mužíci“ (ruští vojáci bez insignií). 4. března Putin tvrdí, že ruští vojáci tam nejsou a Moskva anexi nechystá. 18. března Putin ohlašuje přičlenění Krymu k Ruské federaci. A 27. února 2015 Rusko končí s veškerou „maskirovkou“ – poprvé slaví Den jednotek pro zvláštní operace.

Suma sumárum: před rokem Rusko uskutečnilo poprvé od druhé světové války anexi cizího území v Evropě. Území státu, který byl po dvacet let mezinárodně uznávaný i členem OSN. Před tímto argumentem blednou i námitky typu Kosova. I jeho nezávislost znamenala porušení pravidel, ale nebyla to anexe sousedním státem. Kosovo by bylo srovnatelné s Krymem, kdyby ho anektovala Albánie, ale to se nestalo. Takže i když Miloš Zeman, Václav Klaus či třeba bývalý lídr německé SPD Matthias Platzeck tvrdí opak, Krym zůstává bezprecedentní akcí i hrozbou do budoucna.

Tím závažnější je, že Krym zmizel z politické agendy, i když teď Putin přiznává nasazení zvláštních jednotek při jeho obsazení. Krym vypadl z explicitních podmínek zrušení protiruských sankcí. Vypadl z jednání o příměří na Ukrajině (Minsk I a II). Vypadl z reálného uvažování Západu: problémem už není Krym, ale nanejvýš Donbas. Tak vypadá realita výročí.

Kdo tomu nevěří, ať se podívá na Wikipedii. Nezávislá a globální encyklopedie je široce užívaným zdrojem základních informací. A hledáte-li je o Rusku a Ukrajině, narazíte na toto: počty obyvatel uvádí včetně Krymu (Rusko), případně bez Krymu (Ukrajina), což objasní až noticka pod čarou. Na úvodních mapách má Krym zvláštní světlou barvu, jako že plně nepatří ani Ukrajině, ani Rusku, a s poznámkou „sporné území“ (disputed territory). Co to hrome je?

Jistě, Wikipedie není úřední zdroj. Hesla mohou zpracováním odrážet postoje editorů, ale s ročním odstupem už bývají ustálená. Toto „široké ustálení“ zpravidla odráží západní mainstreamový postoj, takže ten v případě Krymu říká: už to není de iure součást Ukrajiny, ale sporné území.

Představte si, co by se stalo, kdyby Wikipedie uvedla jako „sporné území“ Západní břeh Jordánu. Ono to je sporné území, dosud nevyjasněné mírovou dohodou, ale zkuste to říci před lidmi přísahajícími na „okupovanou Palestinu“ a oheň je na střeše. Jenže u Krymu to projde.

Říká to naplno

Svět zažil od roku 1945 už více anexí či okupací, ale odehrávaly se v dosud neusazených poměrech (za dekolonizace), kdy se pravidla i hranice teprve utvářely. To platí i pro „okupovanou Palestinu“. Hranice, která je v oficiálních mapách na celém světě tak zbožňovaná, je jen linií příměří z let 1949 až 1967. Na ní se střetávají hodnoty Izraelců (bezpečnost) a Palestinců (sebeurčení). Ale ve světě mezinárodních dohod je z ní beranidlo pravidel. Proč se takovým beranidlem nestal Krym?

Jakkoliv je neblahé a chybné srovnávat Putina s Hitlerem (v Rusku schází genocidní ideologie), anexe Krymu nejvíc ze všeho připomíná anšlus Rakouska v březnu 1938. Včetně toho, jak ji Západ přijal a mění po ní mapy. Putin to ze sebe k prvnímu výročí vysypal bez obalu, což připomíná jinou věc.

Když v roce 1973 odstoupil americký viceprezident Spiro Agnew, vyšetřovaný za daňové úniky, tak prohlásil: „Ti bastardi změnili pravidla a neřekli mi o tom.“ Putin nám o tom říká zcela otevřeně, ale my to jako změnu pravidel stále ještě plně nechápeme.

LN, 17.3.2015