Otázka by se měla vynořit při takových příležitostech, jako byla návštěva čínského premiéra v Praze. Nestalo se tak.

Vzpomínám si s jistou nechutí na pocity, které jsem měl (a nebyl jsem asi sám) za minulého režimu při pohledu na různé malé státy, které se mohly přetrhnout samou horlivostí při navazování přátelských vztahů k SSSR, který se nijak zvlášť netajil úmyslem je zničit, jakmile to bude možné. Okamžitý prospěch převážil nad ostražitostí, a osud těch, kterým právě stál ruský kolos na břiše, mohl být horlivcům ukraden. A říkal jsem si: chovali bychom se taky tak, kdybychom se snad jednou stali svobodnou zemí?

Pak jsme se shodou neuvěřitelných okolností svobodnou zemí opravdu stali. A teď by česká vláda ráda navázala poměrně úzké styky (v tuto chvíli hospodářské) s komunistickou Čínou.

Dějiny jsou složité a zrádné, neopakují se doslova. Maoistické dobrodružství skončilo, Čína se vydala na cestu spolupráce se Západem a zahájila dalekosáhlé hospodářské reformy, které radikálně zvýšily efektivitu čínského hospodářství. V okamžiku, kdy hrozilo, že se přelijí do politiky, komunistické vedení ucouvlo. Brutálně potlačilo studentské demonstrace v Pekingu a dalo najevo, že politická perestrojka se za žádných okolností konat nebude (patrně se obávalo – nikoli zcela neprávem – úplného chaosu a rozvratu). Vznikl kuriózní útvar: totalitní diktatura s do jisté míry svobodným hospodářstvím. A s obrovským trhem, který láká zahraniční podnikatele.

Václav Havel z ideologických důvodů do Číny prostě nejezdil, přehlížel ji. Partnerem mu nebylo čínské komunistické vedení, ale dalajláma. Výsledkem byla jakási nerovnost: Česko na této politice tratilo, Havlova reputace rostla a Pekingu jeho gesto nepůsobilo žádné problémy. Taky těm, kterých se Havel chtěl zastat, příliš nepomohlo, síly ČR na to zjevně nestačily. Politika úplného přehlížení Číny nebyla příliš produktivní.

Havlův antipod Klaus je už od šedesátých let minulého století přesvědčen, že jakmile se nějaká země rozhodne pro svobodné tržní hospodářství, postavené na soukromém vlastnictví, vynutí si to dřív nebo později politické reformy směrem k demokracii. Svobodné hospodářství a politická demokracie k sobě nedomyslitelně patří. Tento optimismus se v případě Číny zatím nenaplnil. Nicméně prezident hovořil nepochybně zcela upřímně, když při setkání s Wen Ťia-Paem ocenil dosavadní čínské úspěchy a zároveň vyjádřil přesvědčení, že změny budou pokračovat i v dalších oblastech, zejména v oblasti demokracie a oblasti politické demokracie zvláště (čínský premiér nadšeně souhlasil, nic ho to nestálo). Z Klausova hlediska není Čína pro ČR v zásadě nebezpečná, protože nemá šanci ubránit se demokracii.

Premiér Paroubek je zemitý pragmatik a Klausova teorie mu nepochybně připadá ideologicky odtažitá. Možnosti, které nabízí čínský hospodářský prostor, sleduje pohledem hladového řeznického hafana. Už při své cestě do Číny (předem ji konzultoval s tehdejším předsedou KSČM Grebeníčkem) nadhodil představu, že už sama geografická poloha předurčuje Českou republiku k tomu, aby se pro ČLR stala jakousi vstupní branou do Evropské unie. Podobně chtěl kdysi dr. Edvard Beneš budovat most mezi Západem. Pokud jde o Paroubka a Čínu, vyvstává otázka, nakolik je prozíravé nabízet Číně takové služby. Z Klausova hlediska to prozíravé je, Čína nepředstavuje nebezpečí, protože se bude demokratizovat. Z Paroubkova hlediska taky, řekl bych, že je pro něj mj. příliš daleko, než aby mohla být opravdu nebezpečná.

I když je spolupráce s Čínou s hospodářského hlediska výhodná (v novinách se psalo, že ta výhodnost má své meze), nelze proto zapomínat na jisté zábrany, které by civilizovaný člověk a civilizovaný stát měl mít. Čína je stokrát větší než ČR (co do počtu obyvatelstva). Zároveň je jiná než ČR, tj. nesvobodná, její politické uspořádání stojí na jiných principech. Demokratizovat se nebude. Marx-leninismus je imperialistická velmocenská ideologie, a to i v její čínské verzi. Je třeba pečlivě uvážit, co pro nás bude znamenat, když jí otevřeme dveře dokořán. Jaké instrumenty budou mít Číňané v ruce k tomu, aby ovlivnili politickou situaci u nás. Nejde o nabuzování hysterie, ale o věcnou analýzu. Mám obavu, že si s tím zatím nikdo příliš hlavu neláme.

A konečně, nelze nechat úplně stranou, že i když čínská politika stojí na jiných principech než ta západní, je tam řada lidí, kteří se za cenu značných osobních obětí snaží prosazovat myšlenky, k nimž se hlásíme i my. Můžeme pro ně udělat jen velmi málo: jen to, že se nebudeme tvářit, jako bychom je neviděli. Víme z vlastní zkušenosti, o níž jsem mluvil, jak to chutná. Premiér Paroubek se dal slyšet, že bude s čínským předsedou vlády mluvit o konkrétních případech, dá-li mu někdo podklady. To je správná cesta, sehnat si takové podklady by pro českého premiéra neměl být až takový problém. Jenže: udělal to?

Druhá věc je Tchaj-wan. Země v trochu podobné situaci, v jaké byla ČSR na prahu druhé světové války. Leckdo je ochoten její případnou anexi velkoryse přehlédnout. Této pštrosí politice by ČR měla čelit i za cenu toho, že se to vedení v Pekingu nebude líbit. Jinak ztratíme tvář sami před sebou.

11. prosince 2005

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.