Malajsijské aerolinie mají v tomto roce smůlu. Minulý týden ve čtvrtek skončil tragicky let MH17 z Amsterodamu do Kuala Lumpuru. Letadlo bylo sestřeleno u východoukrajinské vesnice Grabovo. Nikdo nepřežil. A před necelým půlrokem, 8. března, zmizelo beze stopy letadlo na trase Kuala Lumpur – Peking, s posádkou i s pasažéry.

Mezi oběma případy je ovšem rozdíl: černé skříňky letadla, které se ztratilo v březnu, už dávno nevysílají nouzový signál a neví se, kde vlastně skončila jeho pouť. Zůstává však pořád jakási slabá naděje, že se vrak jednou najde, černé skříňky promluví, dozvíme se, co a proč a jak se stalo, a osud těch, co zjevně přišli o život, se tak i pro nás ostatní s konečnou platností uzavře. Něco podobného se ostatně stalo v případě letadla Air France, které se v roce 2009 zřítilo do moře na cestě z Rio de Janeira do Paříže. Zato u letadla sestřeleného nad územím východoukrajinského Bandolera, kde řádí „separatisté“, vydržovaní a podporovaní Moskvou, se s podobnou nadějí, jak se zdá, můžeme rozloučit. Černé skříňky mizí, s troskami i s mrtvolami obětí se nestydatě manipuluje, to vše za asistence bezmocných pozorovatelů bezmocné OBSE, kteří smějí zatím jen z povzdálí přihlížet a poslouchat arogantní urážky „separatistů“. Probíhá bleskový úklid a zametání stop, na jaké by se netečný a němý oceán nezmohl, ani kdyby na to měl sto let.

O tom o všem se dozvídáme z úzkostlivě korektních informací českého tisku: „obě strany konfliktu“ se údajně navzájem obviňují ze sestřelení letadla. A všeobecný názor je: stejně se nic nevyšetří, tak jako se nic nevyšetřilo v podobných případech z minulosti. A kdovíjak to vůbec bylo. Mediální nestrannost otvírá cestu cynismu.

Příběh sestřeleného letadla jako by neměl žádné kontury. Ví se, kdo střílel a kdo k tomu dal rozkaz, když ruské ozbrojené síly (tehdy se Rusku říkalo „SSSR“) v roce 1983 sestřelily u Sachalinu jihokorejské dopravní letadlo (dotyční se tím dokonce pyšní). O letu MH17 dnes s jistotou víme jen to, kam trosky letadla spadly a že nikdo nepřežil. Možných viníků je zato k dispozici celá plejáda: separatisté, Rusové, Ukrajina, malajsijské aerolinie (neměly tam co létat)… Jediní, na koho se v tom všeobecném obviňování zatím ještě nedostalo, jsou mrtví pasažéři. Toneme v moři nejistot – nebo se nám to aspoň sugeruje.

Z nejistoty se v politickém světě rodí horečná potřeba jednat: jednat má a chce USA, EU jako celek i Německo zvlášť, Rusko, „separatisté“, nejspíš bude připuštěna i Ukrajina. Všichni by teď měli zasednout nad mrtvolami 298 cestujících jako farmáři s čuňaty v orwellovské hospodě a nakonec si padnout do náruče. Rodí se projekt obří konference mnichovského typu, v němž se zúčastnění svorně postarají o to, aby se ruský vlk najedl a ukrajinská koza ne že by zůstala celá, ale alespoň by hned nechcípla.

Pokud bude konference úspěšná, pohltí sestřelené letadlo oceán ústupčivosti, drzosti a indolence, zavře se nad ním voda. Člověk z toho má pocit marnosti, bezmoci a beznaděje, zvlášť když sám má jen malou šanci ovlivňovat vysokou politiku a navíc žije v nevelké a nepříliš vlivné zemi. Úplně bezmocný však není.

Říká se, že viníci budou mít problém – ale jen v případě, když se dobereme nezvratných důkazů. Nezvratnost důkazů ovšem nespočívá jen v nich samých, nýbrž i v povaze těch, co je přijímají či odmítají. Ti, co jsou ochotni uvěřit, že lidé, kteří nastupovali ráno do letadla v Amsterodamu, byli ve skutečnosti už několik dní předtím mrtví, nebo že letadlo sestřelili ukrajinští stíhači, uvěří všemu. Je naopak třeba určité síly, aby člověk dokázal trvat na tom, že teroristický akt mají na svědomí bojůvky vyzbrojené a podporované Moskvou, a to i tenkrát, když si snad viníci mysleli, že jejich cíl je vojenské letadlo (to ostatně tvrdili i Rusové v roce 1983). A že za ten krvavý akt nese plnou spoluzodpovědnost i nynější ruské vedení – a to i tenkrát, když ho přímo nenařídilo. Člověk by v sobě měl tu sílu najít a nepropadat cynismu z nejistoty.

Taky bychom se neměli utěšovat tím, že zlo je zatím daleko: světová válka nebude, teď jsou nejdřív na řadě baltské státy, Moldávie a Rumunsko, pak Polsko, Slovensko a Maďarsko, a my máme dobrou šanci vyklouznout. Bereme to za špatný konec. Vycházejme raději z toho, že úplně nejdřív na řadě jsme my. V roce 1989 se nám dostalo daru svobody, toho, co nepřesně opisujeme slovy svoboda, demokracie, lidská práva: přišli jsme k němu skoro zadarmo, vůbec si ho nevážíme a jsme dnes na nejlepší cestě ho prošustrovat. Jsme líné, vypasené a zároveň bezbranné ovce, nejchutnější kořist pro predátora.

Ač to tak nevypadá, bojujeme o život. A nejde v první řadě o to, zda vůbec víme, proti komu bojujeme (ne že by na tom nezáleželo), ale zda vůbec víme, o co bychom měli usilovat, k čemu pracovat, za co bojovat – a čemu bychom měli být ochotni, protože jinak to v tomto slzavém údolí ani nejde, aspoň tu a tam taky něco obětovat.

20. července 2014; psáno pro Echo24