Já vím, že je v Čechách zase povodeň, ale to neznamená, že se kvůli tomu zastaví zeměkoule. I když to tak podle našich novin a České televize vypadá.

Podívejme se však na událost, která pro nás a vůbec pro celou Evropu může mít asi tak milionkrát větší důležitost než vyplavený Krumlov, Praha, Ústí a další města.

Až na krátké, útržkovité zprávy, a to poněkud zmatené, nevíme toho moc o tom, co se děje na muslimském severu Afriky a na Blízkém východě. Přitom se tam odehrávají události, které bychom mohli přirovnat k období náboženských válek v Evropě, počínaje husity (upálení Jana Husa 6. července 1415) a konče třicetiletou válkou 1618–1648; na jejímž počátku jsme byli my a na konci také my. Jako poražení. Počtů znalý čtenář si již jistě spočítal, že tento konflikt trval s jistými přestávkami 223 let.

Je jedno, považujeme-li za začátek moderních islamistických válek vyhlášení samostatnosti Pákistánu anebo útok sovětů na Afghánistán, ale stále se jedná o tentýž konflikt. Svár islámu s neislámskými silami je jedna věc. Mocensko-náboženský boj hlavně uvnitř islámu, tedy sám se sebou, je jako ve všech podobných ideologických střetech nejhlavnější. Dnes mezi sunnity (asi 80 %) nebo šíity (asi 15 %) a menšinovými alavity (Sýrie), členy Bahá'í (6, 5 milionu věřících, centrum v Haifě), súfisty (derviši, Turecko) a muslimy levicovými ze stran BAAS (Irák a Sýrie) atd.

Jedno z dalších kol tohoto gigantického zápasu začalo nedávno v Turecku. V tomto ideologickém a politickém sporu je zainteresováno na celém světě 1,3 miliardy muslimů (viz), kteří se vymezují nejen vůči sobě navzájem, ale i vůči 1,13 miliardy katolíků a početně marginální, ale politicky a ideologicky velevýznamné populaci 13,3 milionu Židů žijících ve 100 zemích světa.

Zatímco počet katolíků zůstává v posledních letech stále zhruba stejný, počet muslimů se zvětšuje.

Osmanská veleříše, která existovala v letech 1299 až 1922 a během této doby zahrnovala oblasti Malé Asie, Balkánu, Černomoří, Blízkého a Středního východu a severní Afriky a staletí ohrožovala také střední Evropu, přešla od 16. století pod zcela islámský charakter Božího (muslimského) státu - شريعة الله, jehož vypjatý náboženský charakter odstranil v roce 1923 vůdce republikánské revoluce Mustafa Kemal Atatürk. Vznikl tak první a dnes prakticky poslední většinový muslimský stát, kde není islám státním náboženstvím.

Vše se však nedávno začalo měnit. Jako dnes téměř vždy a ve všech problémech po světě v tom měli prsty křesťanští levicovo-marxističtí "pachatelé dobra" udávající v posledním půlstoletí ideologický směr USA a Evropské unie. V rámci boje proti vojenské "juntě" (čti: armádě na nenáboženském a nepolitickém základě), která vládla v Turecku posledních téměř sto let, dopomohli "eurohujeři" k vládě "umírněnému islamistovi" Recepu Tayyipovi Erdoğanovi. Ten vládne Turecku od roku 2003.

Opírá se o islamistický venkov a mladé islamisty, je ve sporu s armádou (provedl za tichého mlčení EU a USA tajný převrat a uvěznil vedení armády) a je ve sporu s moderními sekulárními Turky, hlavně z měst.

V posledních dvou letech hraje vyloženě na antisemitskou a protiizraelskou strunu a celkem nezastřeně dává najevo, že jeho cílem je Turecko jako středomořská, regionální, islamistická (údajně mírně) mocnost. Jenže i jeho dostihlo tzv. "arabské jaro", což není nic jiného než společenské hledání cesty jak dál, a to v kombinaci s přebytkem mladých lidí s nejistou budoucností. Mladí moderní Turci jsou zděšeni islamizací státu, stálým "utahováním šroubů" podle muslimských fanatiků. Najednou vláda předepisuje, jakou mají mít letušky Turkish Airlines barvu rtěnek, pak se zvedne "vládní vlna" boje proti "alkoholismu" (co na to antikuřáci Heger a zdánlivě občanský demokrat Šťastný, fanatik par exellence?) a už toho začínají mít mladí Turci dost.

Evropa jako vždy v posledních dvaceti letech, když je někde nějaký malér, nic. A přitom muslimská mocnost, ekonomicky silná a s přebytkem obyvatel, na hranicích Unie, to je malér. Už kvůli ekonomickému propojení s EU a také tím, že v Německu, tradičnímu partnerovi a příteli Turecka (jak za první, tak za druhé světové války), žije dnes 1,8 milionu Turků kousek za našimi hranicemi. Ty Erdoğan při návštěvě Německa vyzval aby "hlavně zůstali Turky". Merkelová ani Brusel se nezmohli na žádnou odpověď. Najednou "multi-kulti" neplatilo.

Donedávna bylo Turecko vzorným ideologickým příkladem pro mladé levicové (bílé) intelektuály, jak odstavilo od moci armádu a jak zavedlo to či ono. Vše šlo báječně. Turecko a jeho asi 75 až 78 milionů obyvatel bylo příkladem správné zahraniční politiky EU. Životní úroveň tam stoupala a Turecko "jakoby" plnilo požadavky EU a multi-kulti šílenců v Bruselu.

Zdánlivě najednou se to změnilo. Vypukla revolta. Turecký ministr vnitra Muammer Güler přiznal, že v sobotu 2. června 2013 se konalo 90 protestních akcí ve 48 provinciích včetně Istanbulu a Ankary. Ve vazbě prý skončilo 939 osob. Nepokoje pokračovaly další den a trvají dodnes. Vláda tvrdí, že při sobotních nepokojích bylo 79 lidí zraněno a jeden raněný je v kritickém stavu. Zdravotníci ale podle agentury AP hovoří až o tisíci raněných v Istanbulu a dalších stovkách v Ankaře. Kolik vlastně demonstrovalo osob, není jasné. Vláda neumožnila cizím mediím přístup a "znormalizovaná" turecká media prakticky mlčí. Razantnost policejního postupu byla nevídaná. Spojené státy a Evropská unie vyzvaly tureckou vládu k umírněnosti…. blé, blé, blé.

Protesty dle agenturních zpráv začaly vcelku pokojně, jako akce odporu proti stavebním projektům na istanbulském náměstí Taksim a v přilehlém parku Gezi. Jde údajně o to, že se zde má stavět nákupní centrum, ve skutečnosti prý budova na památku muslimských vzbouřenců proti Turecké republice na začátku 20. století. Tomu nesmyslu o "boji proti developerům" věří dokonce i někteří naši publicisté, jako třeba Jan Čuřík.

Ani jedna strana nechce skutečný důvod přiznat, ale jde evidentně o vzpouru mladých sekulárních Turků proti narůstajícímu vlivu islámu.

Policie tvrdě zasáhla. Při zásahu pak vytryskly skutečné postoje mladých lidí, a to odpor proti vládě a Erdoganovi - požadovali jeho rezignaci.

Erdogan v sobotu vyzval demonstranty, aby protesty okamžitě ukončili. Dle nepotvrzených zpráv vyhrožoval, že jestliže oni dokážou přivést 200 tisíc lidí, on shromáždí na svou podporu milion stoupenců. Mimo jiné to znamená, že oficielně Tureckem udávaný počet demonstrantů je řádově vyšší, než úřady přiznávají. Výzvy k rezignaci odmítl.

Modrá mešita

Přestože každoročně jezdí do Turecka desetitisíce Čechů na dovolenou, neznají skutečné Turecko vůbec. Istanbul, o němž se u nás podrobně mluvilo naposledy v době, kdy Dubček otevíral most přes úžinu mezi Asií a Evropou, je dnes moderním velkoměstem, které má s nejbližším okolím, prakticky srostlým s městem, cca 15 až 17 milionů obyvatel. Je to město tak velké, jako by Praha končila někde u Tábora, u Vrchlabí, Hradce Králové a Plzně. Ovšem Istanbul je modernější.

Zapomeňte na zaostalé a chudé Turky, jak nám je předvádí media. Je to stejná směsice hlouposti a duševní lenosti, jako když nám předváděli Číňany jezdící na kolech v modrých blůzách, aby se najednou probudili do reálu světově významné mocnosti. Chudí Turci jsou jen někde v horách Antalye, většina mladých žije v městech. A těm se islám, Arabové, kterými ve skutečnosti pohrdají, stejně jako jejich životní styl a představa šaríiji vůbec nelíbí. A začali to dávat najevo.

Už hoří i Istanbul. Kdo bude další? V Oslo, Paříži a Sýrii pálí a drancují islamisté. V Turecku se prvně ozvali republikáni protestující proti konservativnímu islámu.

Ještě o tom uslyšíme. A nezapomeňme, že v roce 1620 byli Turci na Moravě a 1683 před Vídní a z Bulharska je vyhnali teprve v roce 1878. A v bitvě o Gallipoli (1915–1916) nařezali Turci Angličanům Australanům i Francouzům.

To jen tak pro připomenutí.

A když si to budete číst, můžete si zazpívat: "...už je moje milá, od Turka zajatá…"