Západní společnost se postupně změnila na společnost zcela změkčilou. Neochotnou k (osobním) obětem a vyžívající se ve floskulích. Nezřídka tak válčící v bojích fiktivních, dávno odmávnutých.

Ve střední Evropě je typickým projevem intelektuální lenosti exhumace antikomunismu, jaký se z politického suterénu vytahuje pro nedostatek argumentů v předvolebních časech. To se potom „bojovníci za svobodu“ nerozpakují odstraňovat sochy sovětským vojákům a naopak budují pomníky ukrajinským esesákům. Obdobné bezpáteřní postavičky nás krom toho také dodnes burcují do boje s postbolševickým východním nebezpečím! Dle jejich halekání se někdy až zdá, že máme novou (studenou) válku s Moskvou za dveřmi.

Nejhorší potom je, když takovéto ctižádostivé figurky nechtěně shodí ze šachovnice právě ti, od nichž dotyční čekají největší pochvalu. Spojené státy americké se totiž už ani nenamáhají předstírat, že jim na „starém kontinentu“ bůhvíjak záleží. Ruská federace pro ně není – a nikdy nebyla – rizikem, jaké představoval dávno zaniklý Sovětský svaz. Ostatně když někdo jen drobet sleduje geopolitiku, musel již před lety zaznamenat mocenskou reorientaci USA. Především na oblast jihovýchodní Asie a Tichomoří.

Má-li tedy vypuknout nová studená válka, bude to mezi Washingtonem a Pekingem. Vlastně už možná začala, jak na to odkazuje čerstvý projev ministra zahraničí Mikea Pompea. Povstávající asijská supervelmoc se totiž poslední dobou cítí již natolik silná, že opouští dosavadní desetiletí politiky navenek nekonfliktního, opatrného prosazování se ve světě. Nalétli na ní mimochodem mnozí ideologové „západní superiority“, kteří se ve své hluboké nepoučenosti dějinami domnívali, že „Říši středu“ lze postupně liberalizovat. Pozápadnit. Přitom tamějšími dějinami se jako Žlutá řeka vine poselství, že nejlidnatější zemi lze vojensky podrobit, ale nakonec se i z dobyvatele samého stane nefalšovaný Číňan.

Zdá se, že nynější ČLR je toho dokonalým důkazem: „USA by se měly vzdát nadějí na to, že mohou Čínu změnit.“ Od úspěšných převzala jedině to, co nezbytně potřebovala, aby se stala největší rozvíjející se ekonomikou, a pod autoritativním prezidentem Si Ťin-pchingem začala nepokrytě prosazovat koncept otevřené konfrontace. Odvetu za minulost ve znamení úpadku, návrat ke staré slávě. S nadsázkou řečeno počínšťování planety. Jinými slovy tím začíná Čínská lidová republika do jisté míry přebírat někdejší roli SSSR, třebaže jako svérázný hybrid „první země státního kapitalismu“ bačované komunistickou stranou.

Omlazená čínská diplomacie vyvolala v poslední době napětí s Austrálií či Velkou Británií, všude po světě tvrdě prosazuje vlastní průmyslové giganty a jejich (bezpečnostně využitelné) technologie. Ozbrojená moc „lidové Číny“ se nedávno střetla v pohraničních konfliktech o sporná území s Indy a na strategických místech planety zuřivě buduje nové námořní základny.

Nic z toho nemohlo uniknout pozornosti předvolebních Spojených států amerických. Těm přitom může pocit zahraničního ohrožení báječně lícovat s domácí kampaní. Přímo s nimi si Peking vyřizuje účty tahanicemi kolem odpovědnosti za koronavirovou pandemii (nemálo poškodivší též čínské hospodářství), vzájemnou obchodní válkou či odvetným uzavíráním diplomatických misí. Ale de facto rovněž oficiálním opuštěním někdejšího „státotvorného“ slibu Britům: je veta po koncepci „Jedna země, dva systémy“.

Do Hongkongu („Voňavého přístavu“) zavanul odér stále autoritativnější vnitřní politiky Pekingu. Považující plnou kontrolu nad bývalou anglickou kolonií za naprostý začátek. Po něm se logicky zvýší již takhle značný tlak na odtrženecký Tchaj-wan. Separatismus se konat nebude, ten pevninská Čína z dějinných důvodů nepřipustí! Hongkong pro ni tudíž znamená pouze jakýsi polygon. Zkoušku budoucích dějů.

Text je zkrácenou verzí analýzy publikované slovenským deníkem Pravda