Co mají společného Spacey a Matuška? Oba bylo třeba v jisté situaci vytěsnit z filmu

Kevin Spacey nebude hrát ve filmu Všechny prachy světa. Tedy on už v něm hrál, ale snímek se těsně před premiérou, chystanou na 22. prosinec, přetáčí. Diváci místo Spaceyho spatří Christophera Plummera. Co nám ta zpráva připomíná? Leckomu Orwella. To on zavedl pojem „neosoba“. Ale těm s osobní zkušeností z komunismu to může připomenout vlastní zážitky.

I takové, kdy Československá televize kvůli „neosobě“ Waldemara Matušky zasáhla do již vysílaného (od roku 1975) seriálu Chalupáři. Po Matuškově emigraci (1986) nahradila úvodní píseň orchestrálkou a jméno zpěváka vymazala z titulků. Tabuizovala tak jeho jméno, tvář i hlas.

Můžete stokrát vysvětlovat zásadní rozdíl mezi sexuálním obtěžováním, z něhož je nařčen Spacey, a „nedovoleným opuštěním republiky“ (totalitního státu), čehož se dopustil Matuška. Ale lidé v reakcích establishmentů podobnost stejně vidí. Ta podobnost svědčí o čemsi obecnějším.

Pozor, myslíme to vážně

Když se říká, že Hollywood vytváří obraz západního světa, působí to jako staré klišé. Ale každé klišé se opírá o část reality. A realita, o níž svědčí reakce na „kauzu Spacey“, naznačuje toto: Hollywood vytváří skutečný obraz světa, konkrétně takového, k jakému Západ míří.

Předem řekněme jedno. Je dobře, že vychází najevo praxe sexuálního predátorství ve filmovém velkoprůmyslu. Že se zveřejňují podmínky, jež tam panují, tlaky, jež to vytváří, i případy zneužití vlivu a moci. Prostě poměry, jež nahánějí ženy mocným mužům do náruče. Tento text nemá důvod hájit ani tyto poměry, ani samotného Kevina Spaceyho. Soustředí se pouze na reakce – přesněji na to, nakolik se utrhávají ze řetězu.

Spacey nebyl vyšetřován, natož odsouzen, zatím pouze nařčen. Dost možná právem, ale to nelze tvrdit. Říkat lze jen to, že sahal někam, kam neměl. Ale nakolik byl na štíru s dobrými mravy a nakolik přímo se zákonem, není jasné. Není to nic, čím by se člověk chlubil. Není to ani nic, co by se dalo smést arogantní poznámkou ve stylu „a kdo z vás něco takového neudělal?“. Ať se to vyšetří, ať se to soudí, ať se vynese verdikt. Ale je to snad něco, co by už v nynějším stavu poznání opravňovalo Spaceyho vymazání z filmu?

Právě toto – říkejme tomu třeba předběžná důslednost Dobra – praští do očí lidi s osobní zkušeností z komunismu. Občas narážíme na názor, že Západ ztrácí svou inspirativní sílu. Že je otázka, nakolik má smysl ho za každou cenu a ve všem následovat. A pak je tu protinázor: tyto postoje prý šíří různí umanutci, kteří čerpají argumenty z neověřených zpráv a fake news. Na tom dost je. Jenže „kauza Spacey“ na to vrhá ostřejší světlo.

Vytěsnit herce Spaceyho z již hotového filmu se nerozhodli nějací bojovní alternativci či ideologičtí blouznivci. Je to film, který natáčí slavný Ridley Scott (na okraj: oblíbenec autora těchto řádků) a platí ho bohatý producent. Pokud se tedy rozhodne vytěsnit Spaceyho sama špička filmové branže, pokud se k tomu rozhodne už předběžně, ještě bez faktické znalosti jeho prohřešku, vidíme, že vlna nové konformity Dobra to myslí zcela vážně. Toto je důležité poselství „kauzy Spacey“ a jejího vlivu na obraz Západu.

Co teď? Přetočit Majora Zemana?

Lidé, kteří zažili normalizaci, si ukotvili pevný obraz Západu. Byl to obraz světa, který ztělesňoval svobodu a nekonformitu. Světa, který alespoň v kultuře chápal nekonformní chování, i když je třeba policejně sledoval. Dokládají to filmy z té doby.

Byl to protipól obrazu Východu, který ztělesňoval nesvobodu a konformitu. Počínaje výchovou v rodině („nedělej to a to, aby ses dostal na školu“) přes vzdělávání až po oficiální kulturu. Ilustrovaly to nejen „trezorové“ filmy z 60. let, ale i takové, které sice vznikaly za normalizace, ale pak nějaký z herců emigroval. Třeba Dagmar Bláhová, jež tím „zmrazila“ film Hra o jablko. Nebo Jan Tříska. Cenzorům nachystal dilema, když krátce před emigrací hrál v Majoru Zemanovi padoucha podle vzoru jednoho z bratrů Mašínů. Co s tím? Tabuizovat neosobu Třísku, ale s ním i propagandistický seriál? Přetočit to? Nebo vysílat? Husákovský cenzor tehdy neměl snadné rozhodování.

Jenže teď jako by se ztělesněním konformity – konformity Dobra – stával právě Západ v čele s USA. Jistě, je to zjednodušený obrázek. Ale běžnému člověku skládají jeho mozaiku právě takové případy, jako je přepjatá reakce na „kauzu Spacey“.

Říká se, že obraz Západu v očích lidí pokřivují dezinformační zprávy na sociálních médiích, často ruského původu. Je to problém, jenž odráží rozvoj informačních technologií a zatím proti němu není rychlá a účinná obrana. Jenže zprávy typu, že Kevin Spacey se musí vytěsnit z již hotového filmu, neboť tak velí společenská objednávka, nepatří mezi fake news, v tom je jejich síla. Jsou to real news vypovídající o trendech reálného Západu. Natolik reálného, až někdy pamětníkům začíná připomínat reálný socialismus.

LN, 14.11.2017