Zeď, plot, ohrada, brána, vrátka, vchod, kudy vejít nebo někomu v takovém kroku zabránit. Až provokativně troufalý nápis dnešního textu: však neexistence zdi – a hodně štěstí u toho – umožnily, že v nyní již dávné době posledního roku padesátých let, kdy v Berlíně ještě neztopořili Zeď míru, se mi podařilo z čedokářského zájezdu do Dederonie vykličkovat a dorazit do západní části rozdělené metropole. Poté přesun do Frankfurtu a pak za moře, čímž život se změnil k lepšímu k nepoznání.

V Evropě, pokud jsem měl možnost zahlédnout, před naprostou většinou privátních pozemků s domky v pozadí je nějaká ta ohrada. V zemích třetího světa to bývají bytelné zdi, bráníci zájemci a případnému vetřelci, aby na majetky mohl aspoň pohlédnout. S bídou v okolí někdy k uzoufání, ale tam za zdí luxus pro rodinu, potomstvo, manželku, případně pro víc než jednu po touž střechou, a to vše světu nepřístupný majetek pána domu.

Jinak tomu ale v Americe, kde s výjimkou luxusních sídel a oněch tzv. gated communities, k většině privátních obydlí lze dojít po neohraničeném trávníku. Nějakou dobu mi trvalo zvyknout si na novotu, že se mi pod okny zcela bez ostychu budou prohánět děti (jež by pak ani nenapadlo třeba mě pozdravit).

Zdi abychom klasifikovali, rozlišovali – zda užitečné či utlačující. Jak a komu prospěšné, zda špatnostem bránící či je podporující. Zda je záměrem lidi nepouštět ven, pod pokličkou si je držet, či naopak bránit vetřelcům, aby vpádem nemohli ohrožovat tamější mír a pohodu. Číňanům trvalo dva tisíce let budovat zeď tak velikánskou, že je spatřitelná astronauty ve vesmíru. Záměr uchránit velkou čínskou říši před vpádem cizáckých hord se přesto nepovedl, však stačila zrada na pouhém jednom místě. Před devatenácti stoletími, římský císař Hadrian budoval v Británii ochrannou zeď proti jinému druhu barbarů.

A v současné době Američané zápolí s prozatím málo úspěšnými pokusy bránit ilegálnímu pronikání nevítaných hord přes mexickou hranici. Toto úsilí je šmahem odsuzováno, s přirovnáním k berlínské zdi, jež vydržela 28 roků, než došlo k jejímu stržení. Mezi přísnými kritiky byl i světa znalý Michail Gorbačov. On přece věděl, že v jednom případě stát porušoval mezinárodně uznaná, slavnostně deklarovaná a přijatá práva občanů ze země odejít, nebýt drženi v kleci, jinde o azyl požádat, v důkladném to kontrastu k situaci, kdy stát uplatňuje své neméně svatosvaté právo jako suverenní entity rozhodnout, koho na své území pustit nebo nepřijmout.

Jak pokrytci, tak politicky korektní prosťáčkové vyjadřují své mravní rozhořčení nad snahami Izraele svou stavěnou zdí bránit pronikání sebevražedných teroristů. A je to právě zásluhou zdi, že počet útoků a obětí značně poklesl. Neoddiskutovatelná to skutečnost, tyto statistiky nelžou, černé na bílém, hodně ubylo slz, bolesti.

Americká televize 8. května 2007, v den výročí konce druhé světové války v Evropě (v Asii trvala o pár měsíců déle), oznámila vítanou a pro mnohé skeptiky nepředstavitelnou zprávu, že v Severním Irsku, po desetiletí trvajícím vzájemném vyvražďování, unavení katolíci a protestanti přišli k rozumu: dohodli se na vytvoření společné vlády, v níž předsedat bude evangelík Ian Paisley, po ruce s neméně zarputilým katolíkem Martinem McGuinnessem. Televize též poskytla záběry na vysoké zdi v Belfastu, vystavěné k separaci a ochraně nyní snad už permanentně bývalých protivníků. Jak dlouho ale potrvá, než národ, s tolika zabitými otci, syny, do povětří rozmetanými dětmi, začne zapomínat na svá traumata a zvykat si na kýžený mír?

Mark Twainovi se připisuje výrok, že historie se sice neopakuje, ale občas se rýmuje. Ošidný úkol s couterinsurgency se někdy buď povede nebo nepovede. Úspěšně se Britům zdařil začátkem padesátých let v Malajsku. Největší zásluhu měl sir Robert Thompson, prosadivší koncept „nových vesnic“ za účelem izolace menšiny domorodců čínského původu, ve značné míře podporujících maoistické povstalce, a přitom separovat a ochraňovat malajské vesničany. Začátkem šedesátých let Američané se snažili napodobit britské řešení (výstavbou tzv. strategic hamlets) ve Vietnamu. Pokus se ale příliš nezdařil: prý to Američané neuměli, též postrádali britskou břitkost, ochotu s povstalci nezacházet k rukavičkách.

V Iráku těchto dní hlavní americký velitel, generál David Petraeus, zápolí s případně neřešitelným úkolem docílit jakési příměří v tam probíhající de facto občanské válce. Aplikace zkušeností z malajské a vietnamské džungle v prostředí Bagdádu, metropoli s šesti miliony vzájemně se vraždících muslimů, nebude k velkému užitku. Brzo již má dojít k vydání průkazů totožnosti pro všechny obyvatele Bagdádu, což se již osvědčilo v donedávna hodně explozivním městě Falluja. Se záměrem zabránit vzájemnému podřezávání krků mezi šíity a sunnity, v okresu Adhamiya v severní části Bagdádu, Petraeus započal s výstavbou přes sedm metrů vysoké zdi. A výstavba pokračuje značným tempem – půl kilometru zdi přibývá každou noc.

Dopad takového úsilí, zda marný či blahodárný, dosud není znám. Tolik je již ovšem jisté, že iniciativa způsobila hurikány, tornáda morálního rozhořčení ve všemožných směrech.

Nepochybně i v České republice, s dosud nevelkou zkušeností – pouze Matiční ulice, že ano. Ale i ta rozproudila mediální pozornost přímo kontinentálního rozsahu, s rozhořčenými protesty v Bruselu a Štrasburku, od mravokárců bezpečně vzdálených, natož ochotných do sporné ulice se odstěhovat a okusit tamější slasti.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče