Summity skupiny G7, tedy sedmi průmyslových a demokratických národů, mohou vypadat nudně. Možná se nad humrovými chlebíčky opravdu řeší něco důležitého. Tedy alespoň doufám. Tentokrát se na setkání zástupců USA, Kanady, Německa, Británie, Francie, Itálie a Japonska jednalo o klimatické změně, spalování uhlí nebo příčinách, dopadech a poučeních z dobíhající pandemie covidu-19.

Někdo by mohl mávnout rukou nad marností setkání několika hlavounů. V Pekingu měli jiný názor a vlastně v kritickém ohlasu na setkání zemí G7 vyhmátli cosi podstatného, když uvedli, že doba, kdy světlu vládlo pár bohatých zemí, je pryč.

Čína proti vládě bohatých a mocných zemí asi nic nemá, pokud je mezi nimi. Ale zcela správně v Pekingu viděli, že hlavním tématem jednání průmyslových demokracií je budoucí poměr mezi tím, jak velký koláč vlivu budou mít západní země a co zbude na Peking.

Lze to ilustrovat na jednom z hlavních témat setkání, totiž dalšího společného podnikání ve věci pandemie covidu. Bohaté státy Západu jsou připraveny začít poskytovat poměrně velká množství vakcíny chudším nebo hůře spravovaným státům.

Snad i z idealismu nebo z pragmatických důvodů, protože ani domácí epidemie nebude zažehnána, dokud kdesi daleko bude skomírat ekonomika nebo se budou rodit nové kmeny viru.

Jenže vakcínová velkorysost má ještě jeden pragmatický důvod, a to skutečnost, že i Čínská lidová republika vede svou vakcínovou diplomacii. A kdesi v pomyslném politickém prostoru mezi Západem a Čínou žijí miliardy lidí, kteří přijmou pomoc od jednoho z dvou bloků a případně se k jednomu z nich přidají.

Z podobného důvodu hodlá skupina bohatých průmyslových zemí vytvořit rámec, díky kterému by se v případě příští pandemie zkrátil vývoj vakcíny na méně než 100 dní a vytvořily se celosvětové testovací kapacity, které by zpomalily šíření viru. Už teď se bojuje o podobu příští virové patálie a jejích geopolitických dopadů.

Totéž platí i o další důležité položce jednání v Cornwallu. Americký prezident Joe Biden na jednání představil plán, který se jmenuje Vybudovat lepší svět. Je to nabídka rozvojové pomoci méně úspěšným národům.

Ale také jasná alternativa k čínské Hedvábné stezce, která má oficiálně prospět oboustranně výhodnému obchodu mezi Čínou a světem, ale také, kdesi v druhém plánu, dostat některé země pod čínský vliv.

I zde jde ze západní strany o směs idealismu a geopolitického zájmu v rámci boje o dnešní „třetí svět“. Něco podobného bychom asi našli i v otázce boje proti klimatické změně.

V dokumentech G7 se otevřeně mluví o tom, že jde o úsilí vedené zájmem o „společné hodnoty“. Navzdory nihilismu, s nímž jsme si zvykli dívat se na světovou politiku, pořád platí, že mezi tím, jak vypadá společnost podle západních představ a těch – například – čínských, je rozdíl.

Pokud jednání G7 v Cornwallu budeme pozorovat z ještě většího odstupu, uvidíme, že se vlastně mluvilo o něčem ještě mnohem závažnějším. Čínská vláda věří – nebo se tak tváří –, že přináší zcela nový, efektivnější a trvalejší přístup k řešení společenských problémů. Že tento nový druh politiky vystřídá ten západní a že jej nabízí i třetím zemím.

Země, sdílející s členy G7 podobný pohled na svět, vypadají, že tak trochu rezignovaly. Vůle bránit se, natož šířit liberální, sociální a demokratický systém ochabuje.

Sedm státníků, kteří se setkali na chudé periferii Velké Británie, jako kdyby chtělo říci, že tato bitva přece zatím není dobojována, protože pár nápadů v kapse ještě mají.