Nynější Amerikou cloumá nejedna obtížně zvládnutelná nepříjemnost - hrůzně rostoucí státní dluh, už dosahující přemnoha trilionů dolarů, vzdor všem privilegiím Affirmative Action ve prospěch černochů, povinně přejmenovaných na Afro-Americans, ač naprostá většina v Africe nikdy nebyla, nemá o ní pořádné ponětí, tato třináctiprocentní menšina národa s jakoby stoprocentním nárokem na permanentní celonárodní pozornost. Úplně nejposlednější novinkou je předělávání přístupu k záchodům k dostatečné spokojenosti individuí, která či kteří si nechali(y) předělat svou pohlavní identitu zásluhou současného chirurgického umu, nikoliv však ke spokojenosti oné naprosté většiny nepředělané veřejnosti.

A navrch toho všeho v letošním roce 2016 budeme mít prezidentské volby, v jehož finalovém zápase se s největší pravděpodobností utkají nikoliv ideální rivalové, ale „totálně zkorumpovaná lhářka Hillary Clintonová a zcela nezodpovědný egomaniak Donald Trump“.Takové jejich ohodnocení vyjádřil mnou tuze obdivovaný Thomas Sowell, černošský ekonom, významný vědec a autor, v první větě svého textu uveřejněného 17. května 2016 v Townhall Daily.

Ledajaké nelaskavosti se s větším či menším oprávněním daly dočíst o mnohých předchozích velikánech a pravidelně se publikují tabulky prezidentů těch nejnáramnějších a nejneschopnějších. Příslušné literatury je k mání v nezvládnutelném množství.

Do Ameriky jsem dorazil v době posledního Eisenhowerova roku v Bílém domě. Hodně jsem se dozvěděl z nové podrobné biografie „Eisenhower: In War and Peace“ (Random House, 950 stran). Autorem je Jean Edward Smith, bývalý profesor politické ekonomie na torontské univerzitě. Ověřoval jsem si dřív posbírané informace o plusech a minusech tohoto vrchního velitele spojeneckých armád v Evropě za druhé světové války. Po jejím vítězném vyřešení se napřed stal prezidentem (čili rektorem) Kolumbijské univerzity, mé pozdější alma mater, potéi americkým prezidentem, v pořadí třicátým čtvrtým. ̈

Byl to druh vojevůdce obdařeného nejen talentem, ale i darem, jemuž Machiavelli říkal fortuna a několik století po něm Napoleon vyžadoval od svých generálů mít štěstí, jež by schopnostem byly důkladně k prospěchu. Kadet z Kansasu v akademii West Point měl štěstí na své nadřízené, kteří rozpoznali jeho talent. Měl i štěstí s pověřením velení invazní armády v severní Africe a posléze i invaze Evropy. (Pro tuto historickou roli byl původně vybrán George Marshall, avšak v závěrečné fázi pominut kvůli Churchillovým námitkám.) Vzdor lavině svých velitelských odpovědností Eisenhower se stačil zamilovat do Kay Summersby, své šoférky britsko-irského původu. Koncem války jeho vztah nevyprchal, své 29 roků trvající manželství s Mamie chtěl končit rozvodem, v čemž mu Marshall zabránil.

Vznikl prezident země - poslední plešatec, jemuž se něco takového povedlo. Mediálně nijak nevynikal, však žádný úchvatný řečník, měl raději golf než prezidentování, ve sportovních botkách zaechával stopy na parketách v Bílém domě.

Zejména teď s odstupem času dochází k dodatečnému oceňování jeho zásluh: jeho visionary iniciativa prosadit plavbu po řece svatého Vavřince (St.Lawrence Seaway) až do Chicaga, jeho vytvoření sítě dálnic (Interstate highway system), výtečně zjednodušující možnost pohybu přes tento kontinent. Kdykoliv to absolvuji, pomyslím na Sibiř, zda se na šíré Rusi někdy něco takového povede.

Ukončil válku v Koreji, odmítl angažovat se v zachraňování zbytků francouzského imperia v Indočíně, neucukl před Mao Ce-tungem v následné krizi týkající se ostrovů Quemoy - Matsu.

Předsedal míru a prosperitě v zemi - výkon rozhodně mimo dosah mnohých jeho nástupců včetně nynějšího nájemníka Bílého domu.

A jak již dřív zmíněno, byl to poslední plešatý prezident, všeobecně vážený generál, vítěz ve velké válce a pak i ve volbách roku 1952, v nichž mu oponentem byl rovněž důkladně lysý, Adlai Stevenson.

- - -

Porost na hlavě jako vysvětlení novodobé historie. Touto zajímavostí jsem se trošku zabýval v knížce „Zašmodrchaný svět“ (2009). Mohutnost či nedostatečnost ochlupení lebky není v Americe pouze povrchní záležitostí. Prezidentské volby v roce 2004 měl vyhrát John Kerry, dostat víc hlasů, poněvadž má víc vlasů – tak se to rýmuje a zkušenost potvrzuje. Plešatost automaticky diskvalifikuje, jak v roce 1972 potvrdil kandidát George McGovern, který potupně prohrál ve čtyřiceti devíti státech z padesáti, včetně své rodné Jižní Dakoty. Jedinou výjimkou z pravidla byl Dwight Eisenhower,

Jinak tomu u Sovětů, kde přítomnost či absence porostu na hlavě předáků se střídala s perfektní pravidelností. Však posuďte: po lysém Leninovi vlasatý a kníratý Stalin. Následoval kulatý holý Chruščov, svržen vlasatým Brežněvem, dočasně nahrazen plešatcem Andropovem, pak ještě dočasnějším bělovlasým Černěnkem. A nastala jiná éra, končící rozpadem supervelmoci: Gorbačov s tmavým mateřským poznamenáním na holé lbi vystrnaděn Jelcinem se závidění hodnou bělostnou hřívou, a jeho vystřídal Putin s tuze sporým porostem. Putinovým nástupcem se oficiálně stal značný vlasatec Dmitrij Medveděv. Jeden, dva příklady by se daly přehlédnout jako pouhá náhoda, ale to, co se prozatím odehrávalo na šíré Rusi, dělá úplně jiný dojem: že by železný zákon hirsutismu jako klíč k pochopení historie, zcela jiný, než jaký formuloval až výstředně srstnatý Marx? Dlužno však poznamenat, že móda předchozích staletí zdobit se parukami odhalování těchto zákonitostí neumožňovala.

V USA tedy nikoliv holé hlavy, ale holé brady jednomyslně vítězí nad častečně či zcela porostlými. A nejsou to jen rádoby vtipálkové, kteří se pouštějí do frivolních spekulací. The New York Times, přední či spíš úplně nejpřednější noviny v zemi, 19. září 2004, v závěru tehdy vrcholící volební kampaně, otiskly úvahu nazvanou Got a Beard? Don ́t Bother to Run („Máte vousy? Neobtěžujete se usilovat.“). V blížícím se utkání Trumpa a Clintonky vítěz bude bezvousý, bezlicousý, bez náznaku sebemenšího knírečku. Tak tomu je v Americe už celé století, od roku 1913, kdy William Howard Taft, kníratý a s kotletami (mutton-chopped), předal žezlo vzorně oholenému filosofovi-snílkovi Woodrowu Wilsonovi. Posledním vážným kandidátem na úřad prezidenta s porostem na tváři byl Thomas E. Dewey, který v roce 1948 podlehl Harry Trumanovi.

Porozhlédnutím na oněch uplynulých sto let zjistíme, že vždy řádně oholená Amerika se musela potýkat s aspoň částečně chlupatými protivníky: Wilson s kníratým císařem Wilhelmem II., Roosevelta trápil japonský Hideki Tojo s menším knírem a Hitler s ještě menším, ale přece jen nějakým. Jak snadnější, harmoničtější bylo jednání s Churchillem než s de Gaullem – a vysvětlení nám poskynou jejich fotografie. Stejně tomu s kontrasty Kennedy – Castro, Johnson – Ho Či Min. Rovněž porovnejme hladké tváře izraelských předáků (s přehlédnutím zřetelného knírku Goldy Meyerové) se srstnatým, nikdy pořádně oholeným Arafatem a všemi arabskými potentáty, každý s něčím pod nosem. A ty všechny svým vzezřením překonal Saddam Hussein, poté co vzdálen od svých přemnoha paláců ho Američané vytáhli z nevábné nory v podobě hodně umolousaného vandráka, houmlesáka.

Militantní islám zasadil pořádnou existenční ránu holičům jakékoliv ideologické orientace. Vzpomeňme ajatoláha Chomejniho s jeho velebným vlajícím vousem. V jeho délce a osobním fanatismu ho pak předčil Osama bin Ladin. Brady ty nejdelší a nejchlupatější patří k vizitce stoupenců Talibánu.

V USA si lícní porost pěstuje deset procent mužského obyvatelstva. Víc procent je mezi umělci, vědci, profesory, potrhlíky. Takto ale nemohou okolí odpuzovat politici, však by je nikdo nevolil.

KONEC