... jen dalajlámu papež nepřijme

V sobotu (12/12) večer jsme se dozvěděli, že papež odmítl přijmout dalajlámu. Prý nikoli ze strachu, ale z obavy o osud čínských katolíků.

Domnívám se, že František, který si i v očích nekatolíků získával den po dni větší a větší respekt, udělal fatální chybu. Důvěryhodnost, kterou si za dobu svého pontifikátu vydobil, tímto rozhodnutím přinejmenším značně pošramotil. Skoro by se chtělo říci – lehce nebyl, lehce pozbyl.

Tak zlé to nakonec asi nebude (anebo možná ano, ale o tom níže), nicméně i on ukázal, že jeho nový přístup má své limity. Že nedokáže překročit vlastní stín.

Nejde přitom o dalajlámu, ale o princip.

Jsou-li důvodem obavy o osud čínských katolíků, pak si musíme položit několik otázek. Proč by měl režim vládnoucí v kontinentální Číně (autor tohoto textu je stoupencem politiky „dvou Čín“ a dvou čínských států – kontinentální ČLR a ostrovní Čínské republiky) reagovat na setkání papež – dalajláma represemi vůči svým občanům, kteří se hlásí k římskému katolicismu? Co s tím mají tito věřící společného a co to má společného s nimi. To je přece věc mezi dvěma duchovními autoritami, byť to celé má i politickou dimenzi. V tom případě ale existují jiné způsoby, jak ze strany Pekingu vyjádřit svoji nevoli – způsoby civilizované, diplomatické.

Pokud by ze strany úřadů ČLR došlo po setkání papeže s dalajlámou k byrokratickým či dokonce fyzickým represím tamních katolíků, pak se ptejme, s kým máme tu čest? Co je to za režim, který se takto podlým způsobem mstí na svých občanech za něco, za co absolutně nemohou?

Je takový režim hoden naší úcty? Nikoli! A to ani v případě, že by k represím nesáhl, protože už jen možnost, že by k nim sáhnout mohl (a proto se papež zachoval tak, jak se zachoval – elementární úcta k jeho úřadu, jaké je protestant schopen, mi brání napsat cosi o zbabělosti) musí v každém člověku vyznávajícím západní hodnoty vyvolat hluboké opovržení. Bez ohledu na vzájemné obchody mezi ČR a ČLR.

Shodou okolností byl zájem o lidská práva během nedávné návštěvy Milože Zemana v ČLR odsunut z jeho strany na vedlejší kolej a přednost dostal obdiv ke „stabilizované společnosti“. Naivní člověk nebo zaslepený zemanovec by mohl podlehnout dojmu, že Číňanům na kontinetu jde v první řadě o byznys, pak o byznys a do třetice zase jen o byznys a že takové záležitosti, jako represe věřících katolíků, jsou dávno překonané. Jde-li o byznys „až v první řadě“, pak není důvod sahat k praktikám včerejška a pronásledovat relativně malou skupinu občanů, která tento byznys, potažmo ani režim není s to ohrozit.

Tak tomu ovšem není.

Papežovo nevlídné gesto vůči dalajlámovi opět ukázalo, že císař je nahý. Možná kouzlem nechtěného připomnělo pravdu o podstatě čínského komunistického režimu (komunistického proto, že společnost je totálně ovládána komunistickou stranou a pokud se návštěvníkům jeví jako div ne země kapitalistická, pak jenom proto, že to tamní rudí vládci milostivě povolili).

A co je neméně důležité: s odstupem času potvrdilo, že Zemanovo otočení se zády k otázce lidských práv byla z hlediska hodnot, k nimž se hlásíme, fatální chyba – zachoval se jako biblický Ezau, který výsadu prvorozenství vyměnil za mísu čočovice.

Papež se rozhodl jak se rozhodl a dle mého soudu nesprávně. Udělal chybu, kterou jeho souvěrci nejspíš ani za chybu nepovažují, někteří ho možná pochválí za moudrost. Dovolím si oponovat. Kde má Vatikán jistotu, že odmítnutím dalajlámy ušetřil čínské katolíky (zejména údy nekolaborující podzemní církve) dalšího pronásledování? Že nebudou vystaveni dalším svévolným represím setkání nesetkání? Garantovala pekingská vláda něco takového? Možná tajně, kdo ví? Ale i kdyby, pak nelze přejít otázku, nakolik se dá čínským komunistům věřit a jestli je takovýto politický handl hoden duchovní autority, která používá titul Svatý otec.

Mnohokrát jsme v poslední době od našich politiků slyšeli, mám teď na mysli v debatách ohledně protiruských sankcí, že s představiteli Kremlu je třeba mluvit, vést s nimi dialog. Sám Miloš Zeman je propagátorem takovéhoto přístupu – s tím, že když chci někoho kritizovat, musím se s ním setkat a tváří v tvář si všechno vyříkat. Bude zajímavé sledovat, zda týž Miloš Zeman se vyjádří odmítavě k papežově přístupu vůči dalajlámovi. Vždyť přijetí tibetského duchovního vůdce jetě neznamená souhlas se vším, co host zastává. Anebo v tomto případě výše zmíněná zásada neplatí?

Papež František se nedávno setkal v Turecku s několika náboženskými osobnostmi, s nimiž se také na řadě zásadních věcí neshodne – s vysokými hodnostáři církve ortodoxní, islámu a judaismu. Tato setkání se také nemusela každému z různých důvodů líbit, přesto se vzácný host z Vatikánu zachoval svobodně. Proč se nedokázal zachovat stejně svobodně i pokud jde o dalajlámu, což je na prvním místě také duchovní hodnostář?

Římského papeže vnímám jako jednoho z mnoha vrcholných duchovních představitelů. Nechovám k němu jiný typ úcty než k duchovním představitelům dalších křesťankých denominací. V jisté nadsázce mohu říci, že je na něm, zda a jak si získá mé sympatie – sympatie potomka českých evangeliků, kteří byli v historii totalitně vládnoucími katolíky pronásledováni a skončili (jako Komenský) v exilu. Tomuto papeži, jak již naznačeno, se to v zásadě dařilo, přinejmenším tak, jako Janu Pavlovi II. Nikdy by mě ovšem nenapadlo, že může ztratit tolik ze svého kreditu ponížením skloněním se před mocipány v komunistické části Číny.

Je advent, blíží se Vánoce, asi bych měl dokázat odpustit. Toto ale není otázka odpuštění, nýbrž dobrého si zapamatování toho, že i lidé, kterým jste začali věřit, vás mohou hluboce zklamat. Papeži Františkovi se to v sobotu 12. prosince podařilo dokonale. Je mi to líto.