SVĚT: Moc ulice, bezmoc státu
Vzpoura zlomila vaz nejen režimu osobní moci Husního Mubaraka a nadvládě Národně-demokratické (bývalé Arabské socialistické) strany, nýbrž celému státnímu zřízení, které Gamál Abdel Násir budoval od roku 1953. Egyptští prezidenti, sami bývalí vojáci, se vždy mohli opřít o armádu. V Egyptě, tak jako všude na Blízkém východě, byla vždy právě armáda hybatelem společenských změn. Egyptská armáda a její důstojnický sbor tvoří zvláštní kastu značně oddělenou od zbytku společnosti, fakticky hlavní a nejtradičnější stranu v zemi. Právě v armádu vkládá nyní americká vláda svou naději jako ve svého loajálního spojence a garanta nadcházejících demokratizačních změn. Na místě jsou však pochybnosti, zdali ozbrojené síly, jimž je zásadně odepřena možnost použít donucovací prostředky k obnovení stability, v takové roli dostojí. Až bude zrušen výjimečný stav, všechny politické strany a uskupení – liberálové, islamisté, baasisté, komunisté a desítky dalších – začnou hromadně nabírat stoupence v předtuše nadcházejících volebních bitev.
Egypt je přelidněnou zemí se sociálně různorodým obyvatelstvem se značným podílem chudých a negramotných, kteří se nicméně dívají na televizi a ze současné situace činí vlastní závěry. Vidí moc ulice a bezmocnost státu. Ekonomická situace se bude jen zhoršovat, zatímco ceny potravin porostou, ostatně jako všude. Dětinské jsou představy, že Egypt to už má za sebou.
Je zjevné, že ať už z lidových povstání bude těžit kdokoli, Spojené státy to nebudou. Revolty se zatím dotkly jen těch arabských režimů, které měly prozápadní orientaci. Stačí, aby nové egyptské vedení malinko přitvrdilo v otázce arabsko-izraelských vztahů, a mnohaleté diplomatické úsilí Bílého domu v regionu se sesype jak domeček z karet. Reakce americké vlády na egyptské události se vyznačovala nedůsledností a nepochopitelným množstvím chyb. O spádu událostí se Barack Obama dozvídal, jak sám přiznal, ze sdělovacích prostředků, jakoby Washington neměl v Káhiře vlastní zdroje informací. Americká politika se stala rukojmím veřejných nálad. Během pár dnů se Mubarak z hlavního a spolehlivého spojence na Blízkém východě stal největším diktátorem a tyranem. Taková bezpáteřnost donutí jiné americké partnery v muslimském světě, takové jako Turecko, Pákistán nebo Saúdská Arábie, přehodnotit své spojenectví s Amerikou ve prospěch prohloubení regionální spolupráce.
Vlna lidového neklidu, jež se valí arabskými státy, je výsledkem politické a společenské krize v periferních oblastech globalizovaného světa. Explozivní růst obyvatelstva a relativní chudoba muslimských zemí spolu s šířením internetu a elektronických médií vytváří předpoklady k permanentním revolucím. Neexistují přitom perspektivy podstatného zvýšení životní úrovně v důsledku svržení starých zkorumpovaných režimů. Revolty bez vyhlídek jsou schopny vést jen k degradaci mocenských institucí, případně ke ztrátě suverenity těchto zemí ve prospěch silnějších sousedů. Prozápadní světské režimy Blízkého východu přitom nemají po ruce žádnou ideologii schopnou strhnout lidové masy srozumitelnými vizemi, jak to činí ideje nacionalismu, arabského socialismu nebo islamismu. V parafrázi na známou definici marxismu jakožto „islámu 20. století“ napsal francouzský myslitel Pierre-André Tagieff, že po zániku komunismu se stává islám „marxismem 21. století“ – rozuměj, svým protidemokratickým patosem.
V čínštině prý existuje strašlivé prokletí: „Přeji ti, ať žiješ v zajímavé době!“ Zdá se, že doba, jež nadchází, bude tuze zajímavá.
Týdeník EURO 8/2011
Autor je publicista
