Pozoruhodné. V roce, kdy svět reflektuje 200. výročí britského zákazu obchodování s otroky, který de facto podřízl globální otrokářský byznys, se rozhodla kriminalizovat otrokářství africká Mauritánie. Bude trestat vězením to, co zakázala již v roce 1981. Ta zpráva přináší hned dvojí důležité poselství.

Jednak ukazuje účelovost snah o výběrovou kriminalizaci transatlantického obchodu s otroky. Má snad Západ platit reparace za otrokářství i těm africkým zemím, které ruší jeho beztrestnost až teď?

Hlavně však připomíná, jak si tradicionalistické arabské státy mohou počínat, pokud jim není očkována demokracie zvenčí.

Mauritánie ustavuje islám jako státní náboženství, ale zároveň kultivuje vztahy s USA i EU. Je jedním ze tři arabských států, které uznávají Izrael. Sama se letos dopracovala k prvním svobodným volbám. Není v tomto ohledu kriminalizace otrokářství (mírný pokrok v mezích zákona) nadějnější než experiment s demokracií v Iráku po čtyřech letech?

Letošní debata o otrokářství se odpíchla od 200. výročí britského zákazu, kdy Dolní sněmovna odhlasovala, že obchod s otroky se příčí „zásadám spravedlnosti a lidskosti“, a brzy nato začal Londýn tento obchod na všech mořích účinně potírat. Ona debata ale přímo navazuje na rok 2001, kdy v jihoafrickém Durbanu proběhla neblaze proslulá konference OSN o rasismu, která široce aktuální téma zúžila prakticky na dvě kauzy - na transatlantický obchod s otroky v 15. až 19. století a na údajně rasistický charakter Izraele. Připomeňme si jádro tehdejší debaty, vzápětí převálcované útokem Al Kajdy na USA, ve vztahu k nynějšímu kroku Mauritánie.

Zásadní spor se točil a točí kolem toho, co by mohlo vyústit v reparace. Většina zemí třetího světa, především skoro celá Afrika, tvrdily, že transatlantický obchod s otroky má být označen za zločin proti lidskosti. To ovšem odmítal Západ, především bývalé koloniální mocnosti Evropy (Británie, Francie, Nizozemsko, Španělsko, Portugalsko) a USA. V jazyce práva by totiž právě uznání zločinu proti lidskosti vedlo k požadavkům na reparace. Západ tvrdí, že transatlantický obchod s otroky byl velmi politováníhodný (podle odhadů bylo na americký kontinent odvlečeno deset milionů lidí a dalších zhruba deset milionů cestu přes oceán nepřežilo), ale má-li být označen za zločin proti lidskosti, je třeba stejně postupovat i v případě otrokářství v severní a východní Africe, které probíhalo v režii Arabů. Úhrnem šlo o velmi zideologizovanou debatu, v níž hráli prim lídři jako Fidel Castro (formou rasismu jsou i sociální rozdíly) či Jásir Arafat (závěrečný dokument nepřijmeme, nebude-li Izrael uznán za rasistický stát).

Jádro pudla spočívá v tom, že otrokáři i otroci žili a jejich potomci dodnes žijí na obou březích Atlantiku a také Indického oceánu. Před šesti lety to svými slovy doložil tehdejší americký ministr zahraničí Colin Powell: Mám jako Afroameričan reparace platit, nebo dostávat? Mauritánie teď jím uvedený paradox oživuje: Máme jako Afričané, kteří až do nynějška otrokářství tolerovali, reparace platit, nebo dostávat?

Nechme však stranou řečnickou akrobacii. Mauritánie si zaslouží spíše uznání, že se k vlastnímu problému postavila otevřeně. Upřímně řečeno, proč nevznikl mezinárodní tlak na to, aby stejně otevřený postoj zaujal například Súdán? Vždyť tradičně napjaté vztahy mezi tamní arabskou a černošskou populací, například v Dárfúru, v sobě nesou stigma indickooceánského obchodu s otroky. Přitom v Súdánu nejde prvoplánově o reparace, ale o „přízemnější“ věc - aby se lidé nezabíjeli. Mauritánie, země hrdá na slavnou maurskou minulost, je Evropě blízká, přitom skoro neznámá. Což je svým způsobem dobře, uvědomíme-li si, že okolní státy Maghrebu se zapisují do povědomí jen nepěknými věcmi - občanskou válkou s podřezávači (Alžírsko), účelovým rozsudkem nad bulharskými sestřičkami (Libye) či útoky Al Kajdy na turistické cíle (Maroko, Tunisko).

Co si tedy pomyslet o tom, že Mauritánie teprve teď začne trestat otroctví? Kdyby v Iráku již fungovala demokracie, jak si její vývozci představovali, kdyby v Saúdské Arábii mohly volit ženy a Rijád zavřel penězovod pro nadace neproniknutelně spjaté s teroristy, kdyby v Egyptě měla rovné šance opozice, mohli bychom prohodit cosi o mauritánském tmářství a zpozdilosti. V dnešní realitě ale její krok vypovídá spíše o otevřeném přístupu k problémům. Možná je právě tohle krůček k autentické arabské demokracii.

LN, 14.8.2007