Právě před 18 lety – 28. srpna 1995 – došlo v občanskou válkou zmítané Bosně k minometnému útoku na tržiště Markale v Sarajevu, při němž zahynuly desítky lidí. Z útoku byli obviněni Srbové, přestože se jasné důkazy nikdy nenašly. Naopak se zdá, že střely byly vypáleny z linií bosenských muslimů. Jim také tento incident strategicky pomohl. Stal se záminkou pro letecké útoky NATO, které tak poprvé otevřené vstoupilo do tehdejšího balkánského konfliktu. Další vývoj je znám, Srbové byli západními útoky poraženi, konflikt zdánlivě ukončen. Bosna je ale až do současnosti nefunkčním poloprotektorátem, žijícím z mezinárodní pomoci a stále zápolícím s následky války a s ní spojené nenávisti trvale rozdělující její obyvatele. Bombardování a eskalace konfliktu nevyřešila nic.

Dnes, zdá se, se bude sarajevský scénář opakovat, tentokrát v dva roky občanskou válkou zmítané Sýrii. Scéna je více než podobná, aktéři zčásti totožní, možné důsledky eskalace konfliktu však ještě daleko brizantnější, než tomu bylo na Balkáně první poloviny 90. let.

V případě Sýrie opět před sebou máme konfesionálně rozdělenou zemi, již držela pohromadě pevná ruka sekulárního režimu. A tak jako na Balkáně, je v sázce celý region otřesený vlnami "revolucí", tentokrát nazývaných jako "Arabské jaro". Konflikty, které v jeho rámci přeskakují z jedné země Blízkého východu a Severní Afriky do druhé, jsou světu mediálním mainstreamem neúnavně prezentovány jako boj utlačovaného lidu za demokracii proti tyranům a diktátorům. Postupně se však ukazuje, že o demokracii jde až na posledním místě, že namísto toho jsou zde rozeštvávány a rozehrávány etnické a náboženské konflikty, které jednotlivé země a celou strukturu regionu, tak jak vznikla po první světové válce, fatálně a dlouhodobě destabilizují či dokonce rozbíjejí.

Na příkladu Sýrie je to zcela zjevné. V tamější občanské válce, tak jak se – podporována zahraničními silami – rozhořela, vůbec o žádnou demokracii nejde. Stal se z ní fatální existenční boj dosud vládnoucích minorit (alavité, šíité, křesťané aj.) spojených s Asadovým režimem se sunitskou většinou, stále více ovládanou radikálními islamisty podporovanými Saúdskou Arábií, Katarem, Tureckem a v pozadí Západem. Do konfliktu je zapleten Írán a libanonský Hizballáh na straně režimu a na druhé straně al-Káida a její mezinárodní odnože.

To vše se děje v situaci, kdy se Egypt po vojenském převratu proti vládě islamistického Muslimského bratrstva ocitl na pokraji občanské války, kdy se do nového chaosu propadá rozvrácený Irák, rozložený na své šíitské, sunnitské a kurdské části ohrožované latentním konfliktem, stejně tak jako Libanon.

A právě nyní náhle dochází v Damašku, kontrolovaném vládou, k těžko logicky vysvětlitelnému útoku chemickými zbraněmi proti civilnímu obyvatelstvu, který je bryskně připsán "protizápadnímu" nepříteli Asadovi. A stejně jako tehdy v Sarajevu, má být Asad – jako tehdy Srbové – potrestán americkým bombardováním. Oprávněně si musíme klást otázku – kdo za tím vším je a jaký to vše má smysl? Nejde jen o to, že se nikdo neobtěžuje dát intervenci do nějakého minimálního souladu s mezinárodním právem. Na to jsme si už v minulosti zvykli. Nepochybně jde o něco jiného – o další velmi nebezpečnou eskalaci konfliktu a napětí, která má přeformátovat celý region.

Americké rakety budou de facto nasazeny na podporu sil, které jsou nám více než deset let líčeny jako hlavní hrozba světovému míru a bezpečnosti – ve prospěch sunnitských islámských extrémistů, kteří bojují za vytvoření islámského státu na syrském území. Eskalace konfliktu hrozí vtáhnout do konfliktu Írán, rozvrátit Libanon, přilít olej do ohně v Egyptě a destabilizovat země Perského zálivu i Turecko. Ani Izrael nebude bezpečnější. Možnost zachování Sýrie jako jednotného státu je a západním zásahem nepochybně bude velmi zpochybněna, stejně tak jako tomu bylo v Iráku a Libanonu.

Je evidentní, že dnes v Sýrii a na Blízkém východě vůbec nejde o podezřelý útok chemickými zbraněmi a už vůbec ne o boj o demokracii. Zdá se, že celé tzv. Arabské jaro a z něj vzešlé otřesy a konflikty měly a mají mít jeden zásadní efekt – ještě větší roztříštěnost arabského světa a Blízkého východu a jeho trvalou nestabilitu. Syrská tragédie je pouze částí tohoto scénáře.

Metody použité v Bosně přinesou stejně neblahé ovoce i v Sýrii. Dlouhodobě budeme poškozeni všichni, protože hrozící krize bude mít dopady globální.

Institut VK