Po týdnu, kdy novinové stránky plní kauza dánských a norských karikatur proroka Mohameda v turbanu ve tvaru bomby – a mohutná násilná odezva z islámských států na ně, stojí za to se krátce zastavit a udělat malý mediální meziúčet

Většina komentátorů se shodla na tom, že v kauze karikatur jde o zpochybnění svobody slova. Tu měli – a po svém využili - autoři karikatur, jakkoli zpodobením Mohameda porušili hned několik muslimských tabu. Naopak islámští radikálové prosazují ideologickou diktaturu, která je se svobodou slova v přímém konfliktu. Většina komentářů se také shodla na tom, že není dobré islamistům ustupovat, omlouvat se jim, jak žádají, za zveřejnění oněch kreseb, a napříště se podobného chování raději vyvarovat. Až příliš to připomíná appeasement provozovaný před Mnichovem západními demokraciemi vůči Hitlerovi. Následkem appeasementu ovšem byl Mnichov a druhá světová válka. Nečeká nás při appeasementu islámských radikálů analogický vývoj?

To bylo prvních pár dnů po prvních hořících ambasádách, roztrhaných dánských vlajkách, demonstracích v Indonésii, výkřicích iránského presidenta. Emoce byla příliš živá, než aby otevírala prostor při nějakou intelektuální spekulaci. Ta se dostavila vzápětí. Rozmanité mudrování v novinách relativizuje snadné chápání a jednoznačnou pointu celého příběhu s dánskými kresbami, posouvá pomyslnou i skutečnou vinu na morální mapě od muslimských násilníků k evropským novinářům – a zprostředkovaně samozřejmě k zřejmě málo chápavé a málo ochranitelské evropské či euroatlantické politice. Vzpomeňme, velice podobně se komentáře ve svém vyznění – od naprostého odsouzení po pokryteckou multi-kulti-chápavost – posouvaly při nedávných muslimských násilnostech na předměstích Paříž

Jeden pól takového přístupu v ryzí zkratce prezentoval Karel Schwarzenberg (Tisknout karikatury byla blbost, LN 9.2.). Schwarzenberg píše, že „jde o zachování respektu před přesvědčením někoho jiného“. Nevím, co by odpověděl na otázku, zda je nutné také zachovat respekt příkladně před přesvědčením islámského radikála, který se ováže bombovým věncem a sebevražedně vyhodí do povětří autobus plný izraelských dětí. Nevím, co by na to humanista Schwarzenberg odpověděl, protože takovou otázku mu redaktor LN bohužel nepoložil. I to je konec konců postoj.

Z vědečtějšího konce na to šel Jan Rybář (Válčíme s radikály, MFD 8.2.). Ten píše, jak je v podobných případech obvyklé, že je třeba rozlišovat mezi běžným muslimem, a mezi takovým, který páše bombové atentáty. A odsuzovat jen toho druhého. Jenomže karikatury neměly zesměšnit atentátníky, nýbrž zdroj jejich ideologie. Když si poslechnete výpovědi kteréhokoli ze zadržených militantních islamistů, atentátníků, teroristů, vrahů, vždy slyšíte, že jejich důvodem je islám, Alláh, Mohamed. Jim slouží, to pro ně konají, jak konají, protože oni (víra a její představitelé) si to přejí. Tady nevystačíme s intelektuálním rozlišením mezi masou nevinných muslimů a hrstkou „zaprodanců a ztroskotanců“, jak kdysi totalitní tisk nazýval nemnohé české intelektuály, s nimiž se většina národa (byť mlčky) ztotožňovala v jejich ideologii. Nejde o těch pár, kteří mají v ruce bombu. Jde o ten proud, který jim tu bombu do ruky dává. A o přesvědčení, které jim říká, že zemřít pro Alláha je dobře, ale zabít pro něj je ještě lepší.

Jako pravý křesťan zareagoval též ministr zahraničí Cyril Svoboda (Obrázky jsou záminkou, MFD 9.2.). Sice teror islamistů odsoudil, dokonce velmi jasnozřivě – a v našem tisku jako první – upozornil na to, že teror muslimů je organizovaný, že to není žádný výlučně spontánní výbuch lidové emoce, nýbrž politický akt konkrétních mocenských skupin v zákulisí. Jenže svůj závěr vypointoval tím, že na vině jsou předně ty karikatury, protože podle Svobody „jsou nevkusné, stejně nevkusné, jako by byly i karikatury nemocných či postižených“. Předně není jasné, odkud bere kdokoli, tedy i ministr Svoboda puvoár na posouzení „vkusnosti“ čehokoli. Jinému se karikatury mohou zdát vkusné, a hlavně trefné a výstižné, což je vyšší úkol karikatury: aby byla pravdivá, a až teprve pak i estetická. O morálce jsem v souvislosti s karikaturou jakživ neslyšel

Ale Svobodovu větu lze číst i tak, že islám, a možná dokonce jakékoli náboženské přesvědčení je na roveň nemoci či postižení, je to jakási výjimka u člověka, nestandardní stav, který je třeba obcházet po špičkách. Teď by se ale měly právem naštvat všechny velké i malé církve. Víra, náboženství je sice výsostně privátní věc každého jedince, ale určitě to není anomálie, neřku-li choroba. Něco takového si nedovolili vyslovit ani komunisté, a ti měla na věřící nějak spadeno. Od katolíka Svobody toto srovnání zní obzvlášť podivuhodně.

(Psáno pro server Ćeská média)