SVĚT: Gruzínské prozření
Když jsem před několika lety psal článek o Rusku, nechal jsem se sám rovněž ukolébat iluzemi o tom, že Rusko se nějak změnilo. Po ruském zásahu v Gruzii přišlo rychlé prozření.
Tohoto zásahu se účastnilo 1200 tanků, tedy více než kdysi invaze do Československa nebo za války v Afghánistánu. Taková akce musela být připravována dlouho dopředu. Nemohla uniknout (minimálně) americkým špionážním službám. Ty se však zřejmě rozhodly mlčet.
V Rusku se během staletí vystřídalo několik různých režimů, nicméně konstantou ruské politiky zůstává neúcta k lidskému životu (pozor, nikoli pouze k životu nepřátel, ale i k životu vlastních vojáků a vlastně i vlastního obyvatelstva obecně) a tendence prosazovat své cíle čirým násilím. Přičemž cílem není nic vyššího než expanze Ruska. Rusko (na rozdíl od USA) nechce šířit nějaké politické hodnoty, třeba demokracii. Ruský národ ve své většině považuje za politickou hodnotu jediné: silného autokrata. Proto je pro řadu Rusů stále největší ruskou osobností Gruzínec Josef Vissarionovič Džugašvili (Stalin). Proto je tak oblíben čekista Putin, který se s nějakou demokracií nikdy nezdržoval a když zdržovala demokracie, „suverénně“ ji upravil.
Jak jsem již před lety psal, Rusko se občas „smrskne“, aby se znovu nadechlo a opět se začalo rozšiřovat. Nu, fáze rozšiřování právě začala. Z veřejného mínění si Rusko dělá pramálo. Což jsme to nevěděli? Možná jsme se nechali ukolébat domněnkou, že nový režim bude jiný než komunistický, podobně jako se mnozí nechali ukolébat domněnkou, že komunistický bude jiný než carský. Ano, navenek v mnohém byl, násilná podstata ale zůstala stejná. Rusku vládnou tytéž duchovní mocnosti jako před staletími, jen občas vymění vnější fasádu.
Dá se s tím něco dělat? Jistě ano, naděje na změnu je. Ovšem změna duchovního stavu ruského národa je něco, co můžeme ovlivnit jen těžko, a je otázka, zda bychom se o to vůbec měli pokoušet. To je věc Rusů samotných. Bohužel, těch Rusů, kteří se dokáží na sebe podívat skutečně kriticky, je pramálo. I tak velicí duchové, jako byli Dostojevskij nebo Tolstoj, dokázali být pořádně zaslepení. Dostojevskij, jehož romány jsou skutečně hluboké a duchaplné v tom nejlepším slova smyslu, dokázal tak nenávidět Poláky (tehdy Rusy porobené), že se mi nechtělo věřit, že jde skutečně o jeho texty. Z velikánů ruské literatury snad jen Čaadajev a Čechov zůstali neposkvrněni ruským nacionalismem.
Můžeme se ale bránit. Samozřejmě, pokud by se Rusové rozhodli použít svůj jaderný arsenál, přestaneme existovat. Obrana proti ruskému nebezpečí bude velmi, velmi složitá. Proti jadernému útoku nás může ochránit jedině NATO – nebo se o to může alespoň pokusit. Bezprostřednějším nebezpečím je pro nás ruská pátá kolona, v naší zemi tradičně velmi silná. Na Spojené státy dlouhodobě spoléhat nelze – tato země, která opustila Boha, půjde od desíti k pěti – pokud nenastane celonárodní pokání. Příklad si berme z Izraele. Ten bere vážně nepřátele i spojence, ale spoléhá především sám na sebe.
Měli bychom rovněž navázat nejtěsnější spojenectví s Polskem a pobaltskými státy. Ty učinily s Ruskem zkušenost ještě mnohem bolestnější než my, a přesto prokazují obdivuhodnou rozhodnost, ač jsou mnohem zranitelnější než my.
V žádném případě bychom neměli Rusko provokovat. Ono si beztak jako provokaci vyloží kde co.
A co Evropa, Evropská unie? Ano, ta bude mluvit a mluvit, jak správně konstatoval Bohumil Doležal. Když už v ní jsme, buďme alespoň těmi, kteří hovoří jasně a nazývají věci pravými jmény.
Naše šance nejsou velké. Proč? Ne pro ekonomickou sílu Ruska. Především pro náš vlastní mravní úpadek. Začneme-li opět věřit v takové věci jako je čest, pravdivost, poctivost nebo spravedlnost, alespoň v našich osobních životech i v životě národním o něco půjde.
Ale to bychom nejdřív museli začít věřit v Boha.
