Posílá mi jistá dobrá paní ze staré vlasti čas od času několik čísel týdeníku Respekt; a jak je najdu v poštovní schránce, už vím, že se zase budu moci potěšit úvahou z pera indicko-amerického publicisty Fareeda Zakarii. Ne že bych s jeho vývody ve všem všudy souhlasil, spíš naopak; pohled do nitra typického zástupce takové té módní intelektuálské levice je však vždy inspirativní. Tak i tentokráte: v pátém letošním čísle jsem našel jeho článek „Z čeho jiného se máme poučit“, jímž se nyní chci chvíli zabývat, ano i s nímž hádat. Chápu, že pan Zakaria, jsa Američan, hodnotí dějinné události z amerického hlediska, ale co je moc, je přece jenom moc. V protivě k tomu Trumpovi, co si ho hloupý lid vyvolil za presidenta, vynáší a za vzor klade Franklina Delano Roosevelta, předního tvůrce poválečného uspořádání Evropy... K tomu bych jakožto Středoevropan měl co připodotknout.

Po pravdě řečeno, moc se Rooseveltovi to poválečné uspořádání nepovedlo, leda by bylo jeho úmyslem hodit východní polovinu Evropy – a nás s ní - do chřtánu Stalinovi. Už na teheránské konferenci (28.11 – 1.12.1943) upozornil Winston Churchill na dosti pravděpodobnou eventualitu: v územích, obsazených sovětskou armádou, Stalin zavede totalitní systém. To Roosevelt naprosto odmítl vzít v úvahu. „Nemám pocit, že Stalin je takovýto druh člověka,“ odpověděl. „Myslím si, že když mu dám všechno, co mohu, a nebudu požadovat nic protislužbou, nepokusí se o anexi cizích zemí, nýbrž bude se mnou spolupracovat na výstavbě světa míru a demokracie.“ Ó, svatá prostoto. Jak mohl zkušený, čtyřnásobně zvolený president nejpřednější západní velmoci být tak dětinsky naivní? On, jenž každého rána nacházel na svém pracovním stole tajné a nejtajnější informace zpravodajských služeb, bezpochyby i o tom, čeho je reprezentantem figura jménem Josip V. Stalin a co od ní dá čekat. Věřil Roosevelt opravdu tomu, co říkal, nebo si něco namlouval, protože tomu věřit chtěl? Není ovšem v politice nouze o snílky, pletoucí si přání se skutečností, ale muž, troufající si řídit osudy světa, by měl být z jiného těsta. Ale nebyl. K naší velké smůle.

Zhruba v témže čase, kdy probíhala teheránská konference, započaly západní mocnosti s přípravou invaze na evropskou pevninu. Churchill, jako vždy prozíravý a iluzí si nečinící, navrhoval zaútočit z jihu a postupovat klínem od Jadranu k Baltu. Snadno si představíme, co by to bývalo znamenalo: Stalinově rozpínavosti by byla vykázána hranice, přinejmenším české země by se ocitly v západní zóně vlivu, nemusel být žádný Vítězný únor, žádných čtyřicet let pod sovětským pantoflem, provázených úpadkem hmotným i morálním... Jenže Churchill, představitel velmoci pouze druhého řádu, se neprosadil proti mocnější vůli Rooseveltově. Místo severního Balkánu se invazní vojska vylodila v Normandii a než stačila proniknout Francií a Německem k šumavské hranici, Prahu slavně osvobodila sovětská armáda. Byl jsem tehdy dvanáctiletý klouček, ale dodnes má pro mě slovo osvobození trpkou příchuť.

To vše F. Zakaria buď neví – tomu bych se ale dost divil –, nebo pokládá za cosi nepodstatného ve srovnání s Rooseveltovu vizí, již hodnotíve všem všudy kladně. Nuže, i my ohodnoťme. Výsledky předčily očekávání ... to tedy věru předčily. Národ a stát český se z nich dodnes úplně nevzpamatovaly. Mnohé se uskutečnilo, od vzniku OSN po dekolonizaci... ach jo. OSN, impotentní spolek s převahou diktátorských a polodiktátorských režimů, dobrý leda k občasnému odhlasování protiizraelské rezoluce; a dekolonizace... po šesti desítiletích je už dostatečně zjevno – i když také jak komu –, že naděje v ni skládané se nenaplnily, leda by někdo za naplnění pokládal sbírku papouškovitých vlajek, neschopnost a korupci, kam oko pohlédne. Období po roce 1945 nepoznamenala žádná válka mezi hlavními mocnostmi... no pravda, mezi hlavními mocnostmi tedy ne. Jen mezi takovými těmi malými a mrňavými. Mydlí se dnes, řeže a nenávidí v tom osvobozeném třetím světě, bez konce a bez naděje... A především, osměluji se připomenout, především je poznamenala a dosud poznamenává taková ta válka, co se jí říkalo studená, v níž, bohužel, se země české ocitly na špatné straně, se všemi z toho vyplynuvšími důsledky. Lze míti za to, že by nebyly tak tragické, kdyby Rooseveltova naivita neponechala volné pole Stalinově roztahovačnosti. Prožívali jsme éru stopupajících příjmů, životního standardu... no, jak kdo, důmyslný muži. My na druhé straně odrátované hranice určitě ne, o svobodě jednotlivce a jiných maličkostech nemluvě. Ale přestanu už se hádat s panem Zakariou. Žije za oceánem, pozoruje události ze svého levicově liberárního hlediska, třeba si nedovede představit, jak hodnotíme ony výše zmíněné výsledky my s naší, zdrženlivě řečeno, nedobrou zkušeností. Jen si dovoluji vyslovit svůj podiv, že jeho jednostranně zaujatý traktát přetiskuje zrovna český týdeník. Připadá mi to tak drobátko chucpe, jak se říká po židovsku.

Abych tedy provedl předběžné shrnutí: nadrobil nám F.D. Roosevelt, salonní levičák a příslušník lepších kruhů newyorské smetánky, pěknou polízanici. Kdoví, třeba to spolu souvisí, ty lepší kruhy a ta polízanice; již vícekráte jsem si všiml, že lidé z fajnovější společnosti mívají sklon vnímat svět ne jaký je, nýbrž jaký by dle jejich šlechetného zdání správně býti měl. A nedají pokoj, dokud jej nepřivedou k něčemu po čertech odlišnému od projektovaných šťastných zítřků.

Mají však nedávné české dějiny i svého vlastního nadrobitele: jeho jméno jest Edvard Beneš. Ze srovnání s F.D. Rooseveltem vychází v mnohém odlišně. Na rozdíl od jeho až příliš rozmáchlého idealismu byl Beneš člověk na vlastní, co nejobsáhlejší moc zaměřený, nedůvěřivý a podezíravý, s dlouhou, mstivou pamětí. Jedno však měli společné: malovali si kremelského vládce jako diskusního partnera snad trochu divokých manýrů, s nímž se však přesto lze dohodnout na společném zájmu. Zklamali se šeredně. Oba věděli, co se děje v Stalinově říší. Oba si mohli domyslet, co čeká každou zemi, již východní chobotnice stačí obchvátit svými chapadly; přesto to dopustili. Přičemž Roosevelt, pozoruje chobotnici ze svého transatlantického zátiší, si mohl být vcelku jist, že k němu její chapadlo nedostáhne. Beneš, laškuje s chobotnicí mnohem bezprostředněji, mohl lépe vědět, s čím si hraje. A možná i věděl, ale nedbal. V přesvědčení o vědeckosti a tudíž neomylnosti své politiky se domníval, že bude mít se Stalinem snadnou práci; že ho svým diplomatickým umem přivede tam, kdo ho chce mít. Neuvědomoval si, řečeno slovy Churchillova nástupce Clementa Attleeho, jak dlouhou lžíci musí mít, kdo chce jíst s ďáblem polévku. Neuplynul ani příliš dlouhý čas a poznal, že svou hru s ďáblem prohrál. Bohužel nejen on sám.

Jaký závěr, eventuelně jaký příměr k současné situaci z toho odvodit... volili tenkrát ti dva mezi dvěma zly, z nichž jim ďábel Stalin vyšel o něco přijatelněji než satanáš Hitler. I hledali na ďáblu Stalinovi tak dlouho dobré stránky, až je našli. Dnes se demokratický (zatím) Západ nachází v trochu jiném existenčním zápase: ne s tím či oním diktátorským megalomanem, nýbrž se statisíci vesměs nelegálních přistěhovalců, hledících uniknout bídě svých rozvrácených zemí. Což lze pochopit; taky bych utekl z takové Libye nebo Somálska. Kdyby jen nebylo toho, že s sebou importují - kromě své fenomenální množivosti - rozvratnou, nesnášenlivě panovačnou ideologii islámu. A opět jsou zde hledači dobrých stránek, rozlišující násilnický, k teroru inklinující uslamismus na rozdíl od islámu, kterýžto jest náboženstvím míru... houby, houby, pravím vám. Není žádného islamismu. Je pouze islám, jemuž jest samým Alláhem určeno, aby rozšířil světlo své pravdy na veškeren svět, možno-li po dobrém – ale to by se Alláh dost načekal –, nemožno-li po zlém. Teror a násilí jsou jeho doslovným naplněním, jak snadno zjistí každý, kdo si dá tu námahu a pročte se koránem. Nespřádejme si důvěryplné, optimistické vize jako svého času F.D. Roosevelt. Nechceme-li, aby se naši potomci během několika desítiletí stali trpěnou – nebo také netrpěnou – menšinou ve vlastních zemích, jednejme podle toho, dokud je čas. Nezbývá jej právě mnoho.

Hannover, 15. dubna 2017