Revoluční změny následující po pádu železné opony přinesly svobodu stovkám milionů lidí. Nikdy dříve nemělo tolik lidí možnost konzumovat takové množství informací a navazovat vzájemné kontakty jako dnes. Přesto je na světě nemálo zdí, které se drze tyčí i dvacet let po pádu té Berlínské. A co víc – budují se další.

V polovině 19. století britský státník Benjamin Disraeli, jeden ze zakladatelů konzervativní strany, promluvil o existenci dvou národů, jež sice žijí v Británii vedle sebe, ale odděluje je stěna vzájemného neporozumění: „Dva národy, mezi nimiž nejsou ani styčné body ani vzájemná přitažlivost, a které nic nevědí o zvycích, názorech a pocitech těch druhých. Jako by to byli obyvatelé naprosto rozdílných zemí, nebo dokonce žili na různých planetách. Jsou to bohatí a chudí.“ Dnes existuje svět, v němž se stýkají vyvolení z Bombaje, Šanghaje, Dubaje, Londýna, New Yorku či Sao Paula, aby posoudili společně odborné zájmy u sklenky archivního vína. Nikdy nepociťují stesk po domově, protože neustále komunikují se svými blízkými pomocí blackberries či iPhones. Ve stejné době v zapadlých koutech světa vegetují stovky milionů lidí odstíněných od všech vymožeností současné civilizace. Víc než tři miliardy z nich nemají přístup k normálním životním podmínkám. Disraeliho lze parafrázovat: na stejné planetě existují dva různé světy, v prvním žijí lidé, kteří jsou v centru dění, ve druhém ti vytlačení na okraj. Jen za poslední dva roky se počet lidí trpících podvýživou zvýšil o dvě stě milionů a přesáhl jednu miliardu. Bude-li nynější prudký růst obyvatel pokračovat i v příštích deseti letech, pak šance na zmizení zdí oddělujících tyto dva světy nejsou valné.

Tyto neviditelné zdi jsou podstatnější než mediálně populární a 1200 kilometrů dlouhý drátěný plot mezi USA a Mexikem nebo bezpečnostní zeď na hranicích Izraele. O nesmyslnosti jejich srovnávání s Berlínskou zdí svědčí, že zatímco kvůli ní za čtvrt století přišlo o život asi 150 východních Němců, ona izraelská zhruba stejný počet životů zachránila za jediný rok. Stačí zhlédnout bollywoodský trhák Milionář z chatrče, abychom poznali, jak nesnadné je překonat tuto neviditelnou překážku. Pro mnoho lidí zůstává paradoxně jedinou možností ke vstupu do zapovězeného „lepšího světa“ zločin. Lze předpokládat, že v důsledku hospodářské krize a následného příliš pomalého zotavování tyto zdi porostou do výšky i do šířky.

Stejně jako rozebranou Berlínskou zeď nahradily hranice Schengenské zóny, i od spravedlivé a otevřené globální tržní ekonomiky nás oddělují různé obchodní bariéry. Obzvlášť neprůstřelné jsou pomyslné stěny, jimiž jsou zvenku obšancovány rozvojové země. Kupříkladu dovozní cla do USA ze tří nejchudších zemí světa – Kambodži, Bangladéše a Pákistánu – činí zhruba sedmnáct, patnáct a deset procent. Cla na dovoz zboží z bohatých zemí, jako je Velká Británie a Francie, jsou však podstatně nižší než jedno procento. Tyto drakonické tarify brzdí rozvoj chudých zemí, a proto zdi mezi bohatými a chudými státy zůstanou stejně vysoké jako dříve. Překonat je měla jednání v rámci Světové obchodní organizace (WTO) známá jako Rozvojová agenda z katarského Dauhá. Tato jednání, která začala v roce 2001, se však dostala do slepé uličky. A šance, že budou úspěšná, je takřka nulová. Nemluvě o různých formách národnostní, náboženské nebo genderové diskriminace, které vytvářejí okolo jednotlivých skupin lidí mnohovrstevné zdi jako závin z lístkového těsta.

Byznys vždy dokázal překonávat překážky a obcházet zdi. I v dobách železné opony bylo nemálo podnikatelů, kteří vydělali peníze na obchodu se Sovětským svazem. Podíváme-li se víc do dějin, vidíme, že mnoho podnikatelů se neštítilo zneužívat otrockou pracovní sílu, kterou si vybírali za dráty koncentračních táborů. Filozofie těchto podnikatelů spočívala v tom, že brali na vědomí realitu existence zdí. A svému cynickému počínání vznešeně říkali pragmatismus. Pozvolna končící doba oslav spojených s pádem železné opony zavdává důvod zastavit se a zapřemýšlet, odkud jsme přišli a kam směřujeme. Kapitáni světového průmyslu by se měli nově podívat na problém existence zdí mezi lidmi. Třeba by dospěli k poznání, že by se měli vzdát navyklého postoje, který kalkuluje s existencí zdí, a stát se součástí síly schopné je zbourat. Nejen proto, že je to věc bohulibá a zcela v souladu s vyšším mravním principem. Ale především proto, že je to jediná záruka jejich přežití.

Týdeník EURO 49/2009

Autor je publicista