Mediálně vděčný jaderný program Severní Koreje se opět dostal na titulní stránky světového tisku.

Kim Čong-un nechal totiž v průběhu minulého týdne vyletět z rodného hnízda první dvě novoroční vlaštovky v podobě balistické rakety a krátce nato hypersonické (alespoň dle sdělení Pchjongjangu) střely.

Že k pokusům skutečně došlo, potvrdily Japonsko a Jižní Korea.

A zpitomělé sdělovací prostředky jako obvykle zareagovaly burcujícími palcovými titulky typu „Svět se děsí... KLDR“ a zahájily boj za záchranu planety.

Uznávám, že světu momentálně má z čeho být poněkud šoufl, ale v souvislosti se Severní Koreou může zůstat docela klidný.

Kim Čong-un je na tom totiž zhruba jako omikron.

Oba mají sice skvělé PR, reálně však představují nebezpečí v podstatě minimální.

Kim je nepochybně sebestředný, mocichtivý, megalomanský totalitní vládce a tyran, na straně druhé ovšem není žádný primitiv ani blázen, proto na rozdíl od omikronu, který se s odhaleným hledím žene do předem prohraného střetu s antibiotiky a provirotiky, severokorejský vůdce ve skutečnosti s nikým bojovat nechce.

Je vcelku groteskní, jak si západní média po svém vysvětlila jeho nedávné prohlášení, kterým se zavázal k rozvoji armády „vzhledem k nestabilní mezinárodní situaci“.

Severokorejskému hochovi z rodiny se slavnou diktátorskou tradicí ale nic jiného, než držet si tuto konzistentní oportunistickou rétoriku, ani nezbývá.

Na KLDR, která by nutně potřebovala ve velkém a hlavně oficiálně (nikoliv jen omezeně a načerno ve směru do Číny) exportovat především své nemalé nerostné bohatství, aby se dokázala vymanit z vleklé hospodářské krize a hladomoru, jsou uvaleny přísné finanční sankce.

A když nemůže Kim své „poddané“ nakrmit rýží, krmí je alespoň instantními bláboly o životním poslání každého správného Severokorejce padnout ve spravedlivém boji za vlast proti zhůvěřilým západním imperialistům.

Důsledky nekompromisních sankcí propůjčují těmto propagandistickým žvástům v očích celoživotně indoktrinovaných Severokorejců všechny atributy nezpochybnitelné pravdy - je to přece právě Západ, jenž se vytrvale snaží, aby pomřeli hlady! Bohužel, i ti západní imperialisté na tom mají svůj neoddiskutovatelný podíl.

USA a Jižní Korea už tradičně demonstrují svou sílu na velkolepém společném vojenském cvičení obvykle v těsné blízkosti 38. rovnoběžky, kde předvádějí své kolosální manévry a simulují boj s KLDR.

Tímto nápaditým způsobem (podobně jako NATO v případě Putina) ovšem pouze testují Kimovu nervovou soustavu až do krajnosti a libují si, jak už pouhá přítomnost 200 tisíc amerických vojáků na Korejském poloostrově věci náramně prospívá.

Co si však lze slibovat od stupňujícího se tlaku na totalitní režim a do nekonečna opakovaného zpřísňování sankcí?

Jen bídu a hlad pro obyvatele KLDR, četnější popravy a mučení, nové sběrné tábory, ještě silnější ostnaté dráty, obrovský černý trh, vývoj zlořečeného jaderného programu a vojenského průmyslu obecně, který Severní Koreji zajišťuje klíčové finanční příjmy z nelegálních obchodů se zbraněmi a sofistikovanými vojenskými systémy.

Od Kim Čong-una nemůžeme očekávat, že toto neradostné směřování své země zastaví. Rozhodně ne pod tlakem a bez jasných záruk pro něj osobně.

A upínat se k chiméře nějaké potenciální revoluce v KLDR, kde neexistuje stejně jako v každém jiném totalitním státě žádná demokratická opozice, kterou by bylo možno zvenčí podpořit a ona by poté zosnovala převrat a vytvořila prozápadní loutkovou vládu, to je už naprosto scestná úvaha.

Kimovo prohlášení o podpoře armády je proto nutné vnímat především v kontextu jeho vlastního permanentního (a brzy už možná paranoidního) strachu, coby vůdce země, jež se po rozpadu SSSR ocitla v naprosté geopolitické izolaci – a dnes skutečně stojí takřka proti celému civilizovanému světu, což dává severokorejskému diktátorovi velký prostor a dostatek munice k přesvědčivé interní propagandě.

Navíc musí sám stále bojovat o pevnost svého postavení v rámci samotné KLDR. Každá projevená slabost se mu může stát osudovou, proto pro jistotu raději přitvrzuje a dále utahuje šrouby.

Často slýcháme názor, že KLDR nemusí být příliš nebezpečná dnes, nicméně je třeba myslet na budoucnost, jaderný program Severní Koreje by prý mohl dosáhnout olbřímých rozměrů.

Po pravdě, nemohl. Stačí myslet trochu proporcionálně.

Kapacita jaderného programu Severní Koreje nepředstavuje ani setinu těch, jimiž disponují mnohé jiné země.

A spíte klidněji, když si přečtete, že se kupříkladu Čína, Indie či Pákistán, Írán a další zavázaly jakousi mírovou smlouvou, že jádro nikdy nezneužijí?

Nemá smysl si cokoliv namlouvat.

Bezriziková představa světa patří mezi největší omyly současné doby.

Přemýšlím, na jaký cíl bude asi KLDR útočit příště.

Tipoval bych něco většího a známějšího nežli ostrov Guam.

Co třeba New York Times?

I když se to může zdát až tristní, i diktátor musí předložit určité výsledky své vlády