Počátek 90. let nebyl pro Vladimira Putina právě nejšťastnějším obdobím. S pádem východního bloku byl donucen vrátit se z Drážďan, kde působil v řadách KGB, zpět do rodného Petrohradu (tehdy ještě Leningradu).

S manželkou a dvěma holčičkami se nastěhovali do jednoho pokoje v bytě Putinových rodičů. Bezprizorní agent ve snaze uživit rodinu chvíli dokonce taxikařil, což v pozdějších letech označil za největší možnou potupu. Nakonec se Putinovi podařilo najít práci na své alma mater, Leningradské univerzitě, kde začal pracovat jako tajemník pro zahraniční vztahy. Měl na starost vyřizování stipendií, zahraničních pobytů a kontaktů především s německojazyčným světem.

Odtud si jej vytáhl jeho někdejší profesor z právnické fakulty, Anatolij Sobčak, který se nově postavil do čela petrohradské městské rady. Starosta Sobčak Putina upíchl nejprve jako asistenta, pak povýšil na náměstka, a nakonec na místostarostu. Psal se rok 1991, když petrohradskou radnici navštívil městský filmař Igor Šadchan, který natáčel reportáž o probíhajících změnách na radnici. Potkal i mladého, štíhlého blondýna s modrošedýma očima, který do Sobčakova týmu přibyl teprve nedávno.

Vůbec první rozhovor Vladimira Putina pro média zaskočí hlavně tím, jak málo se budoucí ruský prezident ve svém základním nastavení změnil. Šadchan se Putina ptá, co říká na to, že z úřadů mizejí portréty a symboly komunistického režimu. Putin odpovídá, že jemu osobně na tom nijak nesejde, pro něj jsou podstatné zcela jiné věci.

Komunistickou ideologii pokládá za hloupou a vyčítá jí ekonomický úpadek; to je však nic oproti tomu, co ruští komunisté podle něj způsobili „našemu velkému Rusku, unitárnímu ruskému státu“. Podle Putina vytvářeli komunisté „úplně nesmyslně“ různé územní celky (sovětské republiky), jimž darovali parlamenty a jistou míru svébytnosti.

Pak už podle Putina vše držel pohromadě jen ostnatý drát a po jeho pádu „se naše země začala rozpadat“. Komunističtí vůdci tak podle něj „zabudovali pod ruský stát časované bomby“, pročež jsme dnes svědky „největší katastrofy, jaká nás mohla postihnout“. Mladý úředník v tu chvíli neodpovídá na žádnou otázku, pouze ventiluje své pocity a frustrace. Na konci 90. let už Putin vstupuje do Kremlu jako prezident a zpočátku usiluje o přátelské vztahy se západním světem.

Jako korunní princ Borise Jelcina má zajištěnou podporu Západu, který v asketickém muži vidí šanci na ekonomickou a společenskou stabilizaci Ruska pod silným vůdcem. To se v prvních letech opravdu daří, byť za použití už tehdy diskutabilních metod. Po překlenutí ekonomických problémů a poražení separatistických nálad Kavkazu však Putin začíná stále více artikulovat i své názory. Zdůrazňuje, že Rusko je mocné a silné, vymezuje se vůči rozšiřování Západu, dělá si nárok na někdejší ruská území v sousedství. Vnímá, že volení vůdci západního světa neprojevují Rusku, ani jemu samotnému, takovou úctu, jakou by si představoval.

Když v roce 2008 odchází z funkce prezidenta a přenechává ji Dmitriji Medveděvovi, Západ si oddechne. S Medveděvem sice přijde určitá liberalizace, ale to nejdůležitější se tehdy odehrává v Putinově hlavě. Po triumfálním návratu ve volbách roku 2012 nenechává nic náhodě a pokračuje v utužování poměrů a potírání opozice. V té době je prý už v mnohém jiným člověkem. Znepokojilo ho arabské jaro, při němž Západ obětoval i své dlouholeté spojence rozzuřeným davům, a zároveň během oněch čtyř let hodně četl.

Našel se v ruských spisovatelích, filosofech a historicích 19. a počátku 20. století, v revizionistické interpretaci historie, podle níž Rusko války nikdy nezačíná, pouze ukončuje drzé pokusy Západu o rozbití takzvaného ruského světa, do nějž počítá i všechny bývalé državy Sovětského svazu. Speciální status má přitom Ukrajina, zásadní strategické území s poměrně chatrnou státností, o něž se po staletí vedly boje. Na ukrajinské události z roku 2014, kdy masové demonstrace sesadily tehdejší vládu v čele s proruským prezidentem Viktorem Janukovyčem, už reaguje agresivně. Majdan je podle něj organizován Západem s cílem vytrhnout Ukrajinu z ruské sféry vlivu. Anektuje poloostrov Krym a podpoří separatisty na východní Ukrajině.

Stále více přitom používá historizující rétoriku, sám sebe přirovnává k Petru Velikému či Kateřině Veliké, výbojným panovníkům „zlaté éry ruského národa“. Podle svého okolí ztrácí zájem o praktické problémy a naplno se noří do svých představ o tom, jak udělat Rusko znovu velkým.

Posílí ho i neadekvátní reakce na anexi Krymu, po níž se zejména vůdci Německa a Francie nadále usilují o dobré vztahy s Ruskem a upevňují obchodní vazby na něj. Během pandemie covidu se někdejší absolvent právnické fakulty a špionážní školy KGB stává amatérským historikem. Vyhýbá se kontaktům s lidmi, omezuje svůj okruh přátel na několik jednotlivců s podobnými názory a píše dlouhou esej o poměru Rusů a Ukrajinců.

Z té vyplývá, že Ukrajince vnímá jako pomatené Rusy, jimž myšlenku svébytnosti vetkli nepřátelé Ruska - Poláci, Rakušané, Němci a nakonec Američané. Pochopitelně s cílem poškodit a oslabit Rusko.

Část Ukrajinců se podle Putina nechala zmást a bojuje sama proti sobě, když odmítá vřelé ruské objetí, a stává se pouhým nástrojem v rukou nepřátel, kterým na Ukrajině samotné vůbec nezáleží.

Sebe sama Putin chápe jako nástupce ruských panovníků, kteří různé části Ukrajiny pracně dobývali, například již zmíněné Kateřiny Veliké. Tato Putinova nejoblíbenější imperátorka dobyla Krym a kolonizovala území podél Černého a Azovského moře. V mnohém se Putin svým vzorům opravdu podobá. Zemi vládne železnou rukou, nemusí se bát opozice ani lidových bouří. Největší problémy mu dosud způsobil jeho vlastní desperát, vůdce soukromé armády Jevgenij Prigožin. Za trest si však i pro něj přišla smrt.

Obnovení moci nad Ukrajinou vnímá jako svůj historický úděl a je ochoten obětovat statisíce mužů i vyprázdnit zemskou pokladnu. Svou odměnu očekává posmrtně, v panteonu národních hrdinů a učebnicích budoucích generací. Z hlediska ruských dějin se tak přece nevymyká standardu.