Nejde jen o soudní reformu, ale o styl politiky

V pondělí 24. července oznámil polský prezident Andrzej Duda, že se rozhodl vetovat dva ze tří zákonů směřujících k reformě soudnictví. Hovořil o víkendu s mnoha lidmi, jak sdělil divákům televize, a dospěl k závěru, že by tyto zákony nepřispěly k reformě, kterou polské soudnictví i podle jeho názoru naléhavě potřebuje, ale mohly by výrazně uškodit nezávislosti, kterou justice jako stav v demokratické zemi musí mít. Prezidentovu rozhodnutí předcházely demonstrace v mnoha polských městech, jejichž účastníci právě proti přijetí těchto zákonů protestovali.

Zda tyto demonstrace ovlivnily Dudovo rozhodnutí vetovat zákony, s nimiž nesouhlasí, není úplně jasné. Možná zčásti, jenže v Polsku se demonstruje od nástupu vlády strany Právo a spravedlnost (PiS) dost často. U nás se při demonstracích v Polsku píše o občanské společnosti, jenže to je mnohdy nepřesné: řadu z těch demonstrací organizovala z pozadí politická opozice – a to snad není občanská společnost. Spíš můžeme věřit slovům polského prezidenta, že jeho rozhodnutí ovlivnily jím zmíněné rozhovory. A nepochybně při něm hrály roli i mezinárodní protesty, jichž bylo rovněž nemálo.

Prezident oznámil, že vypracuje vlastní návrhy zákonů o reformě soudnictví. V tom ovšem tkví značné úskalí, neboť poslanci mohou při projednávání v parlamentu zákony značně pozměnit, mohou do nich opět vložit právě to, co Dudu přimělo, aby ty předchozí vetoval – a prezident se tak může dostat do velmi choulostivé situace. Kdyby vetoval výsledné znění zákonů, které sám navrhl, byl by pro smích; většina lidí totiž samozřejmě nestuduje právní nuance. Někteří polští komentátoři tedy prezidentovi doporučují, aby se myšlenky na navržení lepších zákonů o soudní reformě vzdal.

PiS ztrácí intelektuální zázemí

Zda polské soudnictví zůstane, či nezůstane nezávislé, to je jedna věc. Zákony o soudnictví se v různých zemích liší a samozřejmě hodně záleží také na tom, jak se příslušné zákony uplatňují, na politické kultuře v zemi a na řadě dalších okolností. Jiná věc je, že se Andrzej Duda svým pondělním krokem vlastně veřejně rozešel se stranou PiS, tedy s vlastní politickou stranou. A je zřejmé, že nejen on.

Členové, voliči a stoupenci Práva a spravedlnosti samozřejmě nejsou nějací zavile nacionalističtí troglodyti, jak by si člověk mohl myslet při sledování některých médií nebo při poslechu některých projevů na demonstracích, i když se mezi nimi podobné typy jistě najdou. V principu však je PiS konzervativní strana odvolávající se na polské tradice a to je struna, na niž lze v Polsku hrát mnohem silněji, než je tomu třeba v českém prostředí.

K PiS se hlásila řada na slovo vzatých odborníků, lidí, kteří plným právem požívají společenské úcty, i když se politické hry neúčastní a pouze ji komentují; ti tvořili myšlenkové a ideové zázemí strany, jak tomu běžně bývá. Tito lidé až do nynějška vládní politiku PiS neodsuzovali, přinejmenším ne veřejně, i když jim řada vládních kroků zrovna nevoněla. Nyní se však zdá, že značná část tohoto ideového zázemí začíná stranu opouštět, protože jí nefandili kvůli holému politickému boji o vítězství, ale právě kvůli ideovému pozadí.

U voličů však má PiS setrvalou podporu – v neposlední řadě proto, že představitel opoziční Občanské platformy oznámil, že až zvítězí ve volbách oni, okamžitě zruší přídavek na děti 500 plus, což by se podle odhadů mohlo dotknout příjmů až dvou milionů lidí. A ti se patrně nebudou starat o tradiční či netradiční historickou politiku ani o vztahy k Evropské unii – prostě nebudou chtít volit stranu, která jim vyhrožuje, že je připraví o peníze.

Rozdělená země

Polsko je hluboce rozdělené a toto rozdělení nevzniklo až po posledních volbách v říjnu 2015. Hodně jsme slyšeli a četli o čistkách ve veřejnoprávních médiích – mimo jiné i díky demonstracím, které na ně poukazovaly. Jenže v Polsku k podobným čistkám docházelo po každém střídání u moci, jen tehdy nikdo nedemonstroval a neobracel se na evropské organizace. Samozřejmě to není v pořádku, ale máslo na hlavě v tomto případě mají i strany, které se dostaly k vládě v uplynulých nejméně dvaceti letech. Vítězové voleb se pokaždé snažili brát co možná všechno, jako by si mysleli, že budou vládnout navěky, a neuvědomovali si, že spravují zemi jen dočasně a nemá smysl v první řadě bořit to, co zdědili po svých předchůdcích. Tento spor se však přiostřuje, navržené a vetované zákony o reformě soudnictví jsou toho důkazem.

Je celkem zjevné, že se mezi prezidentem a stranou Právo a spravedlnost, která ovládá parlament i vládu, rozpoutá boj. Vlastně se už rozpoutal. Lze očekávat, že v tomto boji bude využito a zneužito kdeco – a jak v Čechách dobře víme, je taková Evropská unie ve vnitropolitických bojích docela dobrý fackovací panák.

LN, 27.7.2017