V pátek 18. 2. 2022 přinesl Neviditelný pes úvahu Iva T. Budila s názvem Česká existence v post-americkém světě. Autor, antropolog, doktor historických věd a vysokoškolský pedagog, napřed analyzuje, co vyneslo Spojené státy do pozice globálního hegemona, a dokládá třeba ostudným vyklizením Afghánistánu mocenský úpadek tohoto státu. Na závěr pak nabízí recepty pro Českou republiku, jakou cestou by se měla ubírat v době post-americké.

Nicméně až příliš mnoho předpokladů, na nichž Ivo T. Budil svou úvahu postavil, má chimérické základy, což u tak erudovaného člověka zaráží. Jeho vysvětlení, jak Spojené státy docílily své pozice světového lídra, se sice nedá nic vytknout, ale důkazy o úpadku na pozadí pronikání komunistické Číny do světa jsou zřetelně na štíru s realitou.

Cituji: Upadající velmoc by se neměla pouštět do riskantních dobrodružství, která před celým světem ukážou její slabost. Americké agresivita a nevyzpytatelnost spjatá s ideologickým aktivismem, posedlostí „bojem proti terorismu“ a zahraničně politickou iracionalitou nápadně kontrastuje s autoritářskou verzí modernity v pojetí Číny, která pragmaticky a bez prosazování ideologické agendy obchoduje buduje infrastrukturu a uvádí množství zaostalých zemí třetího světa do jednadvacátého století. Říše středu, a nikoliv Spojené státy americké, je dnes symbolem skutečného globálního sociálního pokroku.

Je velmi podivné, když Ivo T. Budil, jenž byl v listopadu 1989 místopředsedou studentského stávkového výboru Přírodovědecké fakulty UK, klade do čela sociálního pokroku stát, který je komunistickou diktaturou s největším počtem poprav na světě a s elektronickým sledováním obyvatelstva pomocí individuálních sociálních kreditů. Neméně zarážející pak je, jak autorovi uniká geopolitický rozměr čínského pronikání do Afriky a všude, kam to jenom jde. Jenom velice naivní člověk se může domnívat, že komunistická Čína „uvádí množství zemí třetího světa do jedenadvacátého století“ nezištně jako hodný Frídolín, jen člověk žijící ve světě nereálných vizí může přehlížet, že za čínskou „pragmatičností a neprosazováním ideologické agendy“ se skrývá okupace ekonomická, která je účinnější než okupace vojenská nebo budování vojenských základen. Rozbory na toto téma jsou veřejně přístupné.

V dalším odstavci pak Ivo T. Budil uvádí: Konec „amerického století“ nás metaforicky vrací zpět do údobí raného novověku, kdy se svět vyznačoval množstvím vzájemně soupeřících sil, mezi nimiž neexistoval jednoznačný hegemon. Čína byla tehdy hospodářsky nejvýkonnějším státem planety, ale nikdy neproměnila svoji ekonomickou převahu v přímou politickou či koloniální nadvládu. Je vysoce pravděpodobné, že tak neučiní ani dnes.

Toto tvrzení, hlavně poslední věta, evokuje představu, že autor posledních pět let žil v paralelním vesmíru, takže k němu nedolehlo čím dál tím hlasitější harašení zbraní, jež se ozývá z Pekingu. A nejen to, zřejmě mu též unikl posun v čínském smýšlení a ve strategii čínských komunistů, který je právě zapříčiněn tím, že Čína v minulosti „neproměnila svoji ekonomickou převahu v přímou politickou či koloniální nadvládu“.

Pro vysvětlení se musíme vrátit právě do onoho středověku, nikoli však metaforicky, ale fakticky. V letech 1405–1433 za panování dynastie Ming uskutečnil čínský admirál Čeng Che řadu námořních expedic s cílem vybírat v okolních pobřežních zemích tribut pro císaře, neboť Syn nebes se automaticky pokládal za vládce světa. Doplul přinejmenším na východní pobřeží Afriky a do Perského zálivu. Tím Čína nakročila k vytvoření světového impéria, neboť kdyby pokračovala, mohly se obří čínské džunky objevit o dvacet let později před přístavy v bídě se topící Evropy, takže bych své články psal čínsky do čínského Neviditelného psa. Naštěstí pro západní civilizaci vpád Mongolů přiměl čínský dvůr, aby po roce 1449 od dalších expedic upustil, patrně i pod vlivem konfuciánského přesvědčení vládních úředníků, že Syn nebes se nemusí ponižovat, aby od barbarů vymáhal něco, co už mu stejně duchovně patří.

Ústup od námořní expanze a uzavření do sebe pak mělo na vývoj Číny katastrofální dopad. Během dalších století se Čína propadla z „hospodářsky nejvýkonnějšího státu světa“ až na ekonomický chvost, stala se zoufale zaostalou zemí, kterou si v 19. století evropské námořní mocnosti namazaly na chleba. Situace zašla tak daleko, že nikoli Británie jako stát, ale její Východoindická společnost s právem vydávat vlastní peníze a mít vlastní vojsko a námořnictvo zvítězila nad Čínou v tzv. opiových válkách, a vnutila čínskému císaři smlouvu, podle níž mohla platit za čínský čaj opiem a nikoli stříbrem jako doposud, což oddálilo její bankrot, neboť její stříbrné rezervy se úplně vyčerpaly.

Čínská hanba se dovršila v 30. letech minulého století, kdy Západ jen přihlížel, jak se země stává bezbrannou obětí japonské agrese, nesmírně kruté a barbarské. Porážka Japonska přivedla po občanské válce k moci Mao Ce-tungovy komunisty, kteří označili období 1850–1950 jako „století hanby“ Je příznačné, že plavby admirála Čeng Cheho vytáhla z přítmí archivů až současná komunistická garnitura s nabádáním, že taková situace se už nesmí nikdy opakovat. A to je ten posun v čínském smýšlení a nazírání na postavení Číny ve světě. Takže Ivo T. Budil se katastrofálně mýlí, když napsal, že „je vysoce pravděpodobné, že tak neučiní ani dnes“, maje na mysli čínské vzdání se nadvlády v minulosti. Opak je pravdou, komunistická Čína jinou ambici než vystřídat Spojené státy na postu globálního hegemona nemá.

Psychologicky je možno posun v čínském smýšlení porovnat se smýšlením Židů po holocaustu. Také oni se zařekli, že již nikdy se nedají odvádět na porážku jako ovce, a vybudovali Stát Izrael (budiž Hospodinu chvála) jako pevnost, jako bezpečné útočiště pro všechny Židy světa. Obdobně se současná vládní čínská garnitura zařekla, že již nikdy nedopustí, aby se Čína stala bezmocnou kořistí Západu, a zcela správně vidí onu osudnou křižovatku v zastavení námořní expanze v polovině 15. století. Pro čínské komunistické vedení tedy absolutně nepřichází v úvahu, že by se znovu vzdalo expanze, ale, varováno osudem Hitlera a porážkou Sovětského svazu ve studené válce, ji neprovádí (zatím) vojensky, ale ekonomickými nástroji.

Podle významného amerického sinologa Michaela Pillsburyho, po 50 let poradce amerických prezidentů, který se s mnohými čínskými politiky a generály setkal osobně, se řídí současné čínské vedení plánem, který má „století hanby“ odčinit stejně dlouhým vytrvalostním během za čínskou globální hegemonií. O čínské strategii, jak tohoto cíle postupně dosáhnout, napsal zasvěcenou knihu Stoletý maraton, tajná čínská strategie, jak vystřídat Ameriku v roli globální supervelmoci a nastolit čínský světový řád (český překlad nakladatelství Rybka, Praha 2019).

Sporné také je, jak se Ivo T. Budil vyrovnává s úpadkem Spojených států. Napřed píše: „Americký sen“ nebyl pouhým moralizujícím demokratickým mesianismem, ale také konkrétní nadějí pro milióny lidí a příslibem, že k tomu, aby se výrazně zlepšily materiální podmínky jejich života, není třeba proletářských revolucí a totalitních hnutí, ale poctivé a tvrdé práce, osobní odpovědnosti a přičinlivosti v podmínkách svobodné společnosti. Byla to víra v technologický pokrok, racionalismus a vědu jako nástroje, pomocí nichž lze dospět k vyšší a důstojnější formě lidství.“

A k tomu připojuje: „Nyní se americký politický mýtus odebral na odpočinek mezi jiné velké ideologie, náboženství a věrouky minulosti, jež kdysi inspirovaly k mohutným vzepětím a výbojům, ale které jsou dnes jen předmětem zájmu historiků světového myšlení.“

Soudím, že se autor mýlí, neboť technologický pokrok, racionalismus a věda není žádná víra, ani pouze „americký politický mýtus“, ale evolučně nabyté univerzální poznatky lidstva, nezávislé na té které civilizaci, na tom kterém globálním hegemonovi. Nelze přece přehlížet, že i zmiňovaná Čína buduje svoji ekonomickou a vojenskou moc na západních technologiích, které když nemůže koupit, tak ukradne. Nelze ani přehlížet, že vlastně celý svět si přisvojil „americký styl života“ (viz třeba automobilismus), a to včetně islámu. Ano, včetně islámu, protože islamistický terorismus není nic jiného než křečovitá snaha zadržet americký modernismus. Proč by imámové jinak pokládali právě USA za zemi šejtána? Stačí se jenom přesvědčit, jakou hudbu si stahuje a poslouchá mládež v Teheránu, jak se chce šatit, na jaké filmy se chce dívat. I v této teokraticky řízené zemi s náboženskou policií počet věřících muslimů trvale klesá, neboť infikování tím, co Ivo T. Budil předčasně odepisuje jako „předmět zájmu historiků světového myšlení“, se nedá zastavit. Příslib, že „k tomu, aby se výrazně zlepšily materiální podmínky, není třeba proletářských revolucí a totalitních hnutí, ale poctivé a tvrdé práce, osobní zodpovědnosti a přičinlivosti v podmínkách svobodné společnosti“, není žádná ideologie, jak se nám snaží autor namluvit, která se dá odklidit na smetiště dějin, ale trvalý vklad Západu do budoucnosti celého lidstva. A jestliže Spojené státy procházejí úpadkem, není to proto, že se „americký sen“ přežil, ale právě proto, že v Americe progresivisté tento sen zadupávají do země!

V naprostém rozporu s realitou je pak závěrečné doporučení, jak by se měla v příštích letech chovat Česká republika. Autor uvádí: „Česká republika by neměla svoji budoucnost hledat v začlenění do velkých soustátí, jejichž životaschopnost připomíná dinosaury na sklonku křídy. Naším vzorem by měla být Florencie, Pisa, Janov či Benátky v údobí renesance, Portugalsko v šestnáctém století nebo Nizozemsko sedmnáctého století. Byly to malé, ale vysoce asertivní a flexibilní státní útvary, které dokázaly vládnout mořím, získávat rozsáhlé bohatství a zastínit mohutné, ale těžkopádné říše.“

Všechna tato tvrzení jsou zavádějícími polopravdami, neboť všechny zmíněné země byly jen velmi krátce „vysoce asertivní flexibilní útvary, které dokázaly vládnout mořím“, leč nakonec všechny skončily pod kuratelou oněch „mohutných, ale těžkopádných říší“.

Vezměme to po řadě. Portugalsko sice dokázalo na počátku 16. století vytvořit koloniální říši, ale stejně rychle, jak ji vytvořilo, o ni přišlo, koncem téhož století o Nizozemskou východní Indii ve prospěch Nizozemska, začátkem 19. století následkem osvobozeneckých válek pak o Jižní Ameriku, spolu se Španělskem. Jestli něčím Portugalsko v 16. století nebylo, tak určitě „flexibilním“ útvarem. Ba právě naopak se jednalo o těžkopádný feudální stát, který nedokázal spravovat zámořská území jinak než pomocí byrokratického královského úřadu s otřesně nízkou efektivitou (viz Tragické námořní příběhy 1589/1622, nakladatelství Mladá fronta 1972). A že by někoho Portugalsko zastínilo, tak jen na zlomek historického času, na jepičí okamžik, a ještě za cenu vyvražďování místního obyvatelstva. To má být vzor pro Českou republiku? Po většinu moderní doby pak Portugalsko žilo ve stínu Velké Británie pod ochranou Royal Navy.

Nizozemsko je trošku jiný případ, ale se stejným koncem. Je pravda, že zde vznikl kapitalismus, že zde byla založena první akciová společnost (Východoindická společnost) a že se na burze v Amsterdamu poprvé obchodovalo s cennými papíry. Ano, v 17. století zažilo Nizozemsko ekonomický rozmach, ale ten přiměl Holanďany jen k tomu, že vedli s Anglií tři námořní války a o sto let později čtvrtou o nadvládu nad světovým obchodem. Když je prohráli, byli natolik rozumní, že uznali vedoucí postavení Velké Británie, ale ani to je neuchránilo před okupací Napoleonovými armádami a o sto čtyřicet let později Wehrmachtem. Byli sice mrštnější než Portugalci, ale i oni žili po celé 19. století ve stínu Royal Navy v Pax Britannica.

A italské městské státy v období renesance? Pokud si vzpomínám, žily tyto státy v neustálých vzájemných válkách nebo ve válkách s papežským státem. Krajinou táhly bandy kondotiérů, které si ona města najímala pro svou ochranu a když neměla na žold, kondotiéři je bez skrupulí vyloupili. Nechce se věřit, že autor opravdu vážně doporučuje, aby Česká republika vystoupila z NATO a najímala si pro svou obranu žoldnéře, nejspíše ruské, a vedla třeba s Rakouskem válku o jadernou elektrárnu Temelín, s Polskem pak o uzavření dolu Turów. Tohle by odpovídalo středověké mentalitě oněch městských států a zkorumpovaných šlechtických rodů v jejich čele.

Představme si na okamžik, že by se autorovy vize realizovaly, že by se po úpadku USA „lidumilná“ Čína opravdu podruhé ve svých dějinách vzdala postavení globálního hegemona. Pak by nepochybně mocenské vakuum vyplnilo putinovské Rusko, o němž se autor z důvodů, které zná jen on sám, vůbec nezmiňuje, a okamžitě by přistoupilo k obnovování sovětského impéria, takže bychom opět viděli v ulicích českých měst ruské tanky. Připusťme i tu utopii, že Rusko by zůstalo v dnešních hranicích. Pak by se celý svět opravdu stal obdobou renesanční Itálie, upadl by do kolotoče lokálních válek vedených nejen státními ozbrojenými silami, ale též armádami soukromých kontraktorů, oněch dnešních kondotiérů, válek nijak netlumených globálním hegemonem. Jako první by nepochybně vypukla jaderná válka mezi Izraelem a Íránem. Možná by prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D., DSc chtěl v takovém světě žít, já tedy určitě ne.