Potupný útěk západní koalice z Kábulu a mediálně vyhrocená ukrajinská krize jsou dalšími výraznými mezníky konce Spojených států amerických jako rozhodující globální mocnosti. Prezidenti Theodore Roosevelt, Woodrow Wilson a Franklin Delano Roosevelt postupně vytvořili ze severoamerické republiky přirozeného vůdce západního světa. Americké jednotky, které poprvé zasáhly do evropských záležitostí na jaře 1918, sehrály zásadní úlohu při porážce nacistického Německa, fašistické Itálie a militaristického Japonska a při zadržování sovětského expanzionismu v průběhu studené války. Díky americké mocenské záštitě a hospodářské pomoci došlo v desetiletích po roce 1945 k impozantnímu hospodářskému vzestupu západní Evropy a některých zemí Dálného východu.

Americká hegemonie byla něčím více než uplatňováním fyzické síly. Představovala poslední ztělesnění politického mýtu vycházejícího z křesťanského univerzalismu a odrážejícího přesvědčení, že západní civilizace je historicky předurčena k tomu, aby učinila svět lepším, bohatším, demokratičtějším a svobodnějším. Přirozeně tak navázala na pojetí „morálního impéria“ prosazovaného v devatenáctém století Velkou Británií. „Americký sen“ nebyl pouhým moralizujícím demokratickým mesianismem, ale také konkrétní nadějí pro milióny lidí a příslibem, že k tomu, aby se výrazně zlepšily materiální podmínky jejich života, není třeba proletářských revolucí a totalitních hnutí, ale poctivé a tvrdé práce, osobní odpovědnosti a přičinlivosti v podmínkách svobodné společnosti. Byla to víra v technologický pokrok, racionalismus a vědu jako nástroje, pomocí nichž lze dospět k vyšší a důstojnější formě lidství.

Nyní se americký politický mýtus odebral na odpočinek mezi jiné velké ideologie, náboženství a věrouky minulosti, jež kdysi inspirovaly k mohutným vzepětím a výbojům, ale které jsou dnes jen předmětem zájmu historiků světového myšlení. Spojené státy americké se nepoučily ze zkušenosti, kterou učinily Velká Británie a Francie během suezské krize v roce 1956: Upadající velmoc by se neměla pouštět do riskantních dobrodružství, která před celým světem ukážou její slabost. Americké agresivita a nevyzpytatelnost spjatá s ideologickým aktivismem, posedlostí „bojem proti terorismu“ a zahraničně politickou iracionalitou nápadně kontrastuje s autoritářskou verzí modernity v pojetí Číny, která pragmaticky a bez prosazování ideologické agendy obchoduje, buduje infrastrukturu a uvádí množství zaostalých zemí třetího světa do jednadvacátého století. Říše středu, a nikoliv Spojené státy americké, je dnes symbolem skutečného globálního sociálního pokroku.

Konec „amerického století“ nás metaforicky vrací zpět do údobí raného novověku, kdy se svět vyznačoval množstvím vzájemně soupeřících sil, mezi nimiž neexistoval jednoznačný hegemon. Čína byla tehdy hospodářsky nejvýkonnějším státem planety, ale nikdy neproměnila svoji ekonomickou převahu v přímou politickou či koloniální nadvládu. Je vysoce pravděpodobné, že tak neučiní ani dnes. Česká republika by neměla svoji budoucnost hledat v začlenění do velkých soustátí, jejichž životaschopnost připomíná dinosaury na sklonku křídy. Naším vzorem by měla být Florencie, Pisa, Janov či Benátky v údobí renesance, Portugalsko v šestnáctém století nebo Nizozemsko sedmnáctého století. Byly to malé, ale vysoce asertivní a flexibilní státní útvary, které dokázaly vládnout mořím, získávat rozsáhlé bohatství a zastínit mohutné, ale těžkopádné říše. Klíčem k tomuto úspěchu byla souhra stabilních institucí, racionalismu a patriotismu. Tato triáda představuje historicky nejúčinnější prostředek využití lidského kognitivního a morálního potenciálu. Znásobuje národní síly a stojí u počátku každé historické velikosti. Ztráta zámořského patrona tak může být špatnou zprávou pouze pro osoby, které svoji kariéru spojovaly s přisluhovačstvím cizím zájmům. Pro všechny ostatní jde o výzvu k převzetí osobní odpovědnosti za další úděl našeho národního společenství.