Česká republika má bilaterální smlouvy a dohody s asi 150 zeměmi světa. V těchto dohodách jsou vymezena pravidla spolupráce v nejrůznějších oblastech.

Třeba o zamezení dvojího zdanění, o ochraně investic, o spolupráci při boji proti zločinu, o vzájemném vydávání odsouzených, o vzájemném uznávání dokladů, certifikátů, vysvědčení a diplomů, o spolupráci ve výzkumu, o Antarktidě, o vesmíru, o těžbě z mořského dna, o poskytování si informací v oblasti meteorologie, vodní správy, o koordinaci postupu proti nakažlivým nemocím u zvěře a domácího zvířectva, o celních pravidlech, o problematice výchovy dětí a smíšených manželství, o kulturní výměně, o mezinárodní přepravě nákladů, o pojištění a o tisíci dalších věcí.

Tyto vazby, sítě a diplomatické nástroje vznikaly a byly kultivovány po staletí. I díky jim nejsme izolovaným ostrovem. Kromě těchto bilaterálních dohod jsou i dohody a pakty multilaterální, k tomu existuje mnoho tematicky zaměřených mezinárodních organizací. Ve všech případech platí, že se k něčemu zavazujeme a že přínosem je nějaká protihodnota, která nám je poskytována. Z těchto dohod plynou výhody jak pro stát, tak pro firmy či pro jednotlivé občany. Potřebujeme nutně ještě něco navíc? Asi ano. Například smlouvy o bezpečnostních zárukách, o vzájemné pomoci v případě krizí, o bilaterálních i kolektivních garancích. Ale víc už toho moc není.

Ve všech těchto případech je naše země subjektem mezinárodního práva, ve všech těchto případech není nijak omezena naše stání suverenita. Smlouvy lze kdykoli po vzájemné dohodě upravit, či od nich lze jednostranně odstoupit. U zemí, kde funguje demokracie, je státní reprezentace pověřena prostřednictvím politických mechanismů svým lidem, aby v mezinárodních vztazích vždy hájila zájmy státu a jeho občanů.

Proč tolik zbytečných písmenek o zdánlivě tak samozřejmých věcech? Protože jsme už více než dvacet let strašeni, že bez instituce zvané Evropská unie budeme zadrátovanou zemí, která nemůže nijak čerpat z přínosů mezinárodních kontaktů. Nikoli. EU tu není MÍSTO standardních diplomatických a zahraničně politických vztahů a vazeb. EU je cosi NAVÍC. Není substitučním fenoménem ve věci našeho kontaktu s vnějším světem, je fenoménem aditivním.

A co je ono „navíc“ v samotných základech fenoménu zvaného „evropská integrace“? Sociální inženýrství. Ne že by nekvetlo i na národních úrovních, ale tam často naráží na nemilou překážku, které se říká demokracie. Zato utržení rozhodovacích procesů nad úroveň jednotlivých parlamentních demokracií poskytuje tvůrcům dobra nekonečný prostor a téměř zcela je zbavuje veřejné kontroly a demokratické zpětné vazby.

Evropský integrační proces započal v 50. letech v atmosféře poválečného leknutí. Jeho snad jediným pozitivním výsledkem bylo utlumení staletého rivalství Francie a Německa. Ovšem za ohromnou cenu. Je propagandistickou lží evropských unifikátorů a centralizátorů, že původním smyslem evropské integrace bylo odbourávání bariér a vytvoření prostoru pro svobodný pohyb kapitálu, osob, zboží a služeb. Už v samotných základech – právě kvůli fenoménu demokratického deficitu – najdeme direktivy o omezení produkce jednotlivých komodit kvůli uchování vysokých cen, kvóty, limity a násilně sjednocující regule, údajně kvůli vyšší kompatibilitě jednotného tržního prostoru.

Jednotlivé unifikační kroky se vždy tvářily jako opatření ve veřejném zájmu, bývaly ale často tvořeny na zakázku pro jednotlivé ekonomické formace, které se svým trvalým lobbystickým tlakem pokoušely získat konkurenční výhodu. Jednotné rozměry přepravních palet či kontejner? Prima věc, snižující logistické náklady, řeknete si. Dokud ale nezjistíte, že mnoho podobných unifikačních kroků bylo zavedeno v době, kdy vyhovovaly jen některým firmám, kterým byly šity na míru.

A od samého začátku nezůstávalo jen u obchodu. Evropská unifikace se stala například nástrojem francouzského boje proti americké dominanci v kultuře. Tedy opět kvóty. A tak to od začátku funguje i ve všech dalších oblastech, které spadají pod působnost tzv. evropského práva. Tedy ve všech.

Tady se můžeme zastavit. Kdekdo zná definici morálky jako minimum společenské shody na tom, co je správné, a co už nikoli. Najít takový průnik není snadné, protože svět je plný různých zájmů, postojových pozic i výkladů principů morálnosti. Proto jde opravdu jen o minimum společenské shody, tedy o okruh principů, které téměř nikdo nezpochybňuje a které všichni alespoň navenek podporují. Jakákoli extenze tohoto minima okamžitě způsobí, že se zmenší okruh lidí, kteří ho uznávají jako nesporné.

O krok dál je právo. To je vlastně minimem minima. Je to jen taková výseč morálky, ke které se naprostá část veřejnosti nejen verbálně veřejně hlásí, ale kterou je ochotna kodifikovat a poté pod sankcemi nechat vymáhat. Jen takto odvozené právo je přijímáno společností jako spravedlnost. Čím pestřejší je společnost, tím menší je průnik společně uznávaných principů chování v podobě morálních zásad, a ještě o dost menší je pak společenská shoda nad tím, co z tohoto minima se stane právem.

Evropské národy jsou tím nejpestřejším konglomerátem kultur, tradic, náboženských a skupinových pravidel, jaký si jen lze představit. Pokud by existovalo cosi jako evropské právo, tvořené zdola společenskou shodu, bylo by to minimum z minima z minima. Tedy jen to, k čemu se beze zbytku hlásí finský Laponenc (kterým se nyní má říkat Sámové) s portugalským vinařem, bosenský muslim i polský katolík, rumunský venkovan i pařížský intelektuál. Je jasné, že toho, na čem se všichni shodnou, nebude mnoho.

Pokud by unijní právo a unijní instituce vycházely z takového minima, těžko by někdo něco namítal. Ale ono to tak právě vůbec není. V pojetí unifikačních a centralizačních přístupů k evropské integraci právo není nezpochybnitelným minimem shody, tedy sekundárním produktem interakce stovek milionů lidí různého civilizačního chápání, ale naopak primárním nástrojem výroby nového „evropského lidu“. Tedy základním nástrojem gigantického sociálně inženýrského projektu.

Častým argumentem pokrokářských sociálních inženýrů je, že unijní právo nemůže zachycovat jen minimum shody, protože by průnik takové shody byl příliš malý a takové právo by pak neupravovalo vůbec nic. Na to lze odpovědět jediné: no a? Pokud je míra shody nízká, pak asi společné právo nepotřebujeme. Pokud budeme potřebovat upravit nějaké přeshraniční vztahy, máme na pro přece nástroje popsané shora: smlouvy, dohody, pakty. Jejich subjektem je vždy suverénní stát. Pokud je naše různost tak veliká, respektujme ji.

Jenže evropská integrace funguje jinak. Na počátku není člověk ve své ohromující různosti, ale na počátku je plán, tak tuto jeho různost osekat do podoby cihličky, ze které se bude snadno budovat palác evropské jednoty. Není větší příležitostí pro výrobce dobra, pro společenské architekty, pro autory sociálních utopií a projektů, než je shora protlačované jednotné „evropské právo“, jehož působnost nekonečně přesahuje jakékoli minimum společenské shody obyvatel členských zemí EU.

Tento trend lze vypozorovat v samotných počátcích procesu evropské integrace. Ne svoboda a otevřenost, ale ohromný mechanismus na výrobu nového světa, nového kontinentu, nové společnosti, nového člověka. A každý další unifikační a centralizační krok jde dál a dál tímto směrem. Proti lidské individualitě, proti svobodě, proti prosperitě. To vše musí jít stranou a uvolnit prostor pro báječný nový svět. A jinak to odpadnout nemohlo. I špatné věci jsou schopny vývoje. Vyvíjejí se však vždy v ještě horší.

Byl by to moc beznadějný konec? Dobrá. Tak ještě epilog. Svoboda je efektivní. A lidí se chtějí mít dobře. Primárně pro mnohé svoboda hodnotou není, objednávají si raději jistoty a distribuci výhod. Ale to vede nejen k nesvobodě, ale i ke ztrátě prosperity. Nakonec takto budovaný projekt ztratí sílu a zhroutí se. Bude to asi bolet, ale na troskách téhle babylonské věže vyroste možná něco lepšího.

Jednou. Někdy. Možná. Snad.

psáno pro časopis TO