Nově probíhající války vytěsňují z lidské paměti ty staré a mění je v barvotiskové pohlednice se šiky kyrysníků s tasenými šavlemi nebo s řadami válečných lodí s ostrými klouny nad zpěněnými vlnami a vlečkami kouře za jejich komíny, a to k naší vlastní škodě, neboť nám znemožňují uvědomit si, že se hraje pořád dokola ta stará hra globální expanze, jen se mění kulisy. Dnes na Ukrajině, před 120 lety v Mandžusku, tedy někde na samém konci světa, zdánlivě se vůbec netýkající tehdejší Evropy. Nicméně neuplynulo ani 10 let, než se tehdy bojištěm stala Evropa sama, a pokud čtenářům příčiny a děje jedné zapomenuté války připomenou něco velmi současného, pak to není náhoda.

Geopolitické pozadí rusko-japonské války 1904–1905

Poté, co Rusko finančně pomohlo Číně po prohrané válce s Japonskem, dostalo v roce 1897 svolení vybudovat v Mandžusku na poloostrově Liaodong opevněnou námořní základnu Port Arthur, jejíž rejda na rozdíl od Vladivostoku v zimě nezamrzala, a k tomu získalo koncesi postavit na poloostrově Jihomandžuskou železnici, jež měla vést z Charbinu přes Mukden do Port Arthuru. Byla sice společným čínsko-ruským podnikem, ale stavěli ji výhradně Rusové, kteří k ochraně stavby rozmístili v Mandžusku své jednotky. Sídlem železniční společnosti se pak stalo Rusy nově vybudované město Charbin, jež záhy získalo přezdívku „Moskva Orientu“, a po roce 1897 se Mandžusko, ač stále nominálně součást čínské říše, stalo de facto další ruskou provincií, kam ruské investory lákaly rozsáhlé důlní koncese. Korejské království pak ruskou přítomnost vítalo, neboť v ní vidělo žádoucí protiváhu japonského vlivu, přestože vzniklo jako samostatný stát na požadavek Japonska v mírové smlouvě ze Šimoseki.

Nová námořní základna Port Arthur, kam se přemístilo ruské Tichomořské loďstvo, znamenala trn v japonském oku, a samozřejmě vadila i Britům, kteří jako protiváhu zřídili v roce 1898 v severočínském přístavu Wej chaj vlastní námořní základnu Port Edward. Pro tu však neměli dostatek těžkých lodi – kvůli tomu, co se dělo v Evropě.

Na přelomu století přesáhla německá produkce oceli a uhlí britskou a tonáž německého obchodního loďstva se nebezpečně přiblížila té britské. Německá hrozba se stala ještě reálnější, když se v roce 1897 stal přednostou Říšského námořního úřadu admirál Alfred Tirpitz, před dvěma lety povýšený do šlechtického stavu. Okamžitě začal podporovat milovaný císařův plán na vybudování Hochseeflotte neboli Širomořského loďstva. Aby obešel skutečnost, že se Němcům nikdy nepodaří zdolat náskok ve výstavbě britského loďstva, které se striktně drželo Mahanova vzorce Two-Power-Standard, tj. pravidla, že britská flota musí být silnější než spojené síly dvou následujících loďstev, přišel Tirpitz s vlastním plánem tzv. Risikoflotte, podle něhož bude Němcům stačit vybudovat jen tak silné loďstvo, aby pro Royal Navy bylo rizikem se s ním utkat, takže Britové raději přistoupí na ústupky, než aby riskovali ztrátu loďstva a tudíž postavení globálního hegemona.

To byl důvod, proč v roce 1902 Británie, aby mohla soustředit námořní síly v domácích vodách, porušila stoleté pravidlo „skvělé osamělosti“ a uzavřela s japonským císařstvím pakt o dělbě mocenských zájmů na Dálném východě, Japonsko mělo volnou ruku v Koreji a Mandžusku, Británie v Číně. Japonsko, na téže vlně imperiální expanze jako carské Rusko, ale bez surovinových zdrojů, nemohlo připustit, aby mu Mandžusko s jeho uhelnými ložisky a železorudnými doly vyfoukla před očima carská říše. Nyní mělo krytá záda a bylo jasné, že válka začne dříve, než Rusové Jihomandžuskou železnici dokončí.

Námořní síly válčících stran

V roce 1898 si japonské námořnictvo objednalo v britské loděnici Vickers stavbu bitevní lodě podle vzoru britské třídy „Majestic“. Ta byla v roce 1902 dostavěna a dostala jméno Mikasa podle hory v provincii Nara. To však nebyla první zakázka. Ještě dříve, než vítězně ukončili válku s Čínou, si Japonci objednali u loděnice Thames Iron Works v Blackwallu u Londýna bitevní loď jako vzor pro třídu, kterou podle jejího názvu označili jako „Fudži“. Japonské námořnictvo ji převzalo v roce 1897 a druhé plavidlo téže třídy s názvem Jašima pak současně od loděnice Armstrong Whitworth. Japonci byli s prací obou loděnic natolik spokojeni, že firmě Thames Iron Works ihned zadali další projekt, stavbu vedoucí bitevní lodě třídy „Šikišima“, přičemž druhou s názvem Hacuse opět postavila firma Armstrong Whitworth. Jejich konstrukce vycházela z vylepšeného britského typu „Majestic“, který se pokládal za nejlepší bitevní loď na světě. Japonské zakázky byly natolik rozsáhlé, že se musely rozdělit mezi více loděnic, takže kontrakt na bitevní loď Asahi vylepšené třídy „Šikišima“ dostala loděnice John Brown & Company v Clydebanku, jež plavidlo předala Japoncům v roce 1900. Většina těchto moderních kapitálních lodí tvořila jádro japonského loďstva, které napřed vedlo údery proti ruské základně Port Arthur a následně v bitvě u Cušimy zničilo ruské 2. tichomořské loďstvo. Patřily k němu i dva pancéřové křižníky Kasuga a Nisšin, které si Japonci nechali postavit v Itálii. Všechny tyto lodě si japonské námořnictvo pořídilo v rámci výzbrojního programu 1897 a bylo zřejmé, že velká část z 9 200 tun stříbra z gigantické reparace, kterou musela Čína zaplatit Japonsku po prohrané válce, skončila v kapsách britských loďařů.

V Port Arthuru kotvily pod velením ruského admirála skandinávského původu Oskara Starka bitevní lodě Petropavlovsk, Sevastopol, Peresvet, Poběda, Poltava, Cesarevič a Retvizan, pancéřový křižník Bajan, chráněné křižníky Pallada, Diana, Askold, Novik a Bojarin a flotila torpédoborců. Kotviště sice bylo kryto opevněním základny, to však nebylo tak silné, jak by mělo být, když prostředky na posílení byly převedeny na výstavbu přístavu Dalnyj, takže jen pár pobřežních baterií v Port Arthuru bylo bojeschopných.

Jelikož pro úspěšné vylodění japonských vojsk na Korejském poloostrově a pro zásobování postupu do Mandžuska bylo třeba získat námořní nadvládu nad Žlutým mořem, plánovali Japonci první úder proti Port Arthuru.

Než došlo k vyhlášení války

Japonský vládní kabinet nebyl v otázce války s Ruskem jednotný, když dva z pěti členů měli obavu začít válku s impériem rozprostírajícím se přes dva kontinenty od řeky Visly až po Kamčatku, ale po dokončení Jihomandžuské železnice by byla situace ještě horší. V zimě 1903/1904 předložilo Japonsko Rusku kompromisní návrh a car Mikuláš II. byl ochoten jej přijmout. Dostal však dopis od německého bratrance císaře Viléma II., v němž se mu kladlo na srdce, že Svatá Rus byla vybrána Bohem, aby zachránila bílou rasu před „žlutým nebezpečím“, a že Rusko má právo okupovat celou Koreu, Mandžusko a severní Čínu až k Pekingu. Vilém II. též napsal, že vítězství ve válce s Japonskem bude těžkou ránou pro britskou diplomacii a že oba panovníci, on jako „admirál Atlantiku“ a Mikuláš II. jako „admirál Pacifiku“, budou spolu vládnout Euroasii. Mikuláš II. tedy na japonský návrh neodpověděl a japonská vláda 6. února 1904 odvolala svého velvyslance ze Sankt Peterburgu.

Válka tedy byla nevyhnutelná a Japonsko se na ni pečlivě připravilo, vědomo si převažujících vojenských sil carské říše. Rozhodlo se k preventivnímu úderu ještě před oficiálním vyhlášením válečného stavu v podobě překvapivého nočního útoku císařského loďstva na ruskou námořní základnu Port Arthur a na přístav Čemulpcho, kde též kotvily ruské válečné lodě. Tvůrcem plánu byl admirál Heihačiró Tógó, vrchní velitel japonského Spojeného loďstva, pod jehož velení spadal i mladý námořní poručík Isoroku Jamamoto, sloužící na pancéřovém křižníku Nisšin, který Tógóův plán přepadu před oficiálním vyhlášením války zopakoval o 37 let později.

Noční torpédový útok na Port Arthur z 8. na 9. února 1904

Japonsko vyhlásilo válku Rusku 8. února 1904, avšak tři hodiny předtím, než byla deklarace předána ruské vládě, zaútočil admirál Tógó na Port Arthur – tedy totéž přesné načasování jako v případě Pearl Harboru. Podle slov prvního sekretáře britské ambasády v Sankt Peterburgu Cecila Springa Ricea byl car zprávami o útoku omráčen a nechtěl jim věřit. Rusko vyhlásilo válku Japonsku o osm dní později a vyčetlo Japoncům jejich proradnost. Ti zareagovali prohlášením, že též ruská říše přepadla nepřítele před vyhlášením války, a to Švédsko v roce 1809. (Požadavek, aby válčící strany zahájily vojenské akce až po formálním vyhlášení války, se stal součástí Haagské konvence až v roce 1907).

Původním plánem admirála Tógó bylo zaútočit na Port Arthur 1. divizí Spojeného loďstva, tvořenou bitevními loděmi Hacuse, Šikišima, Asahi, Fudži a Jašima, jež vedla vlajková loď Mikasa¸ a 2. divizí, sestávající z pancéřových křižníků Iwate, Azuma, Izumo, Jakumo a Tokiwa. Tyto kapitální lodě a křižníky pak doprovázelo asi 15 torpédoborců a kolem 20 menších torpédovek. V záloze byly křižníky Kasaki, Čitose, Takasago a Jošino. S tímto velkým a dobře vycvičeným námořním svazem admirál Tógó doufal, že zneutralizuje ruské Tichomořské loďstvo dříve, než bude zpraveno o nepřátelství a uvedeno do bojové pohotovosti.

V Port Arthuru bylo bojeschopných pár pobřežních baterií, navíc většina ruských námořních důstojníků se nenacházela na svých lodích, neboť se bavila na recepci, kterou uspořádal admirál Stark za účasti místodržitele Alexejeva, náčelníka štábu viceadmirála Vitgefta a kontradmirála knížete P. P. Uchtomského.

Podle některých pramenů japonští špioni selhali a mylně informovali japonského admirála, že posádky pobřežního opevnění jsou v plné pohotovosti. Tógó se tedy domníval, že ztratil moment překvapení a za takové situace nebyl ochoten vystavit své cenné kapitální lodě palbě ruských pobřežních baterií. Nařídil jejich ústup a místo hlavních sil poslal do nočního útoku torpédoborce. Rozdělil je do dvou skupin. Silnější, skládající se z 1., 2. a 3. flotily torpédoborců, napadla Port Arthur, druhá, tvořená 4. a 5. flotilou, zaútočila na nedaleký Dalnyj. Zbytečně, neboť zde žádné ruské válečné lodě nekotvily.

Asi ve 22:30 v pondělí 8. února 1904 se deset japonských torpédoborců střetlo při pronikání do Port Arthuru s patrolujícími ruskými torpédoborci. Rusové měli rozkaz zdržet se boje, takže obrátili, aby informovali velitelství. Nicméně následkem střetu se dva japonské torpédoborce srazily a zbytek rozptýlil. Kolem 00:28 se první čtyři japonské torpédoborce přiblížily nepozorovaně k přístavu a vypustily první torpéda proti křižníku Pallada, který byl zasažen do středolodí, začal hořet a převrhl se. Cílem byla též bitevní loď Retvizan, té však torpédo pouze proděravělo příď, nicméně si sedla na dno.

Zbylé japonské torpédoborce byly méně úspěšné. Mnohá jejich torpéda zachytily protitorpédové sítě na bocích ruských bitevních lodí, jež takto zabránily zásahům životně důležitých mechanismů. Některé japonské torpédoborce dorazily příliš pozdě, aby mohly těžit z momentu překvapení, a co bylo závažnější, útočily individuálně a nikoli koordinovaně. Přesto se jim podařilo zmrzačit nejsilnější plavidlo ruské floty, bitevní loď Cesarevič. Poslední japonský útok uskutečnil asi v 02:00 torpédoborec Oboro. To už byli Rusové zcela bdělí a jejich světlomety a obranná palba další přesné útoky na krátkou vzdálenost znemožnily.

Ze šestnácti torpéd, která japonské torpédoborce vypustily, zasáhla jen tři, zbylá buď minula, nebo selhala. Ke smůle Rusů dvě z úspěšných se trefila do jejich nejlepších lodí, do Retvizanu a do Cesareviče, a vyřadila je na týdny z akce, to třetí pak ještě důkladněji poškodilo chráněný křižník Pallada.

Hladinové utkání 9. února 1904

Po nočním útoku vyslal admirál Tógó v 08:00 svého podřízeného viceadmirála Šigetó Dewu a jeho divizi čtyř křižníků na průzkum s úkolem nahlédnout na rejdu Port Arthuru a posoudit škody nepřítele. V 09:00 byl viceadmirál Dewa natolik blízko, že mohl i přes ranní mlhu spatřit ruské lodě. Rozeznal 12 bitevních lodí a křižníků, z nichž tři nebo čtyři se zdály být značně nakloněné, nebo sedící na dně. Menší plavidla před vchodem do přístavu se nacházela ve zdánlivém nepořádku a Dewa se přiblížil k přístavu až na vzdálenost 6 900 m, aniž by na ruské straně zpozoroval nějakou reakci na svou přítomnost. Usoudil tedy, že noční útok ruskou flotu paralyzoval a s touto dobrou zprávou se spěšně vrátil k admirálu Tógó. Dewa, který mylně pokládal pohyby ruských lodí u vjezdu do přístavu za zmatek a nikoli za přípravu na výpad, naléhal na admirála Tógó, že nesmí propást tento neobyčejně výhodný okamžik k rychlému útoku hlavními silami. Přestože by Tógó radši vylákal Rusy na širé moře z ochrany pobřežních baterií, Dewovo přehnaně optimistické hlášení jej přesvědčilo, že riziko je přijatelné, a nařídil 1. divizi, aby zaútočila na přístav, s 3. divizí jako zálohou v zadním voji.

Na přístupech k Port Arthuru se před Japonci objevil ruský chráněný křižník Bojarin, jenž zde hlídkoval. Na nejzazší dostřel vypálil na japonskou vlajkovou loď Mikasa, otočil se a uprchl. Asi ve 12:00 započal boj mezi japonskými a ruskými hlavními silami. Japonci soustředili palbu dvanáctipalcových děl na pobřežní baterie a na ruské lodě stříleli z osmi- a šestipalcových děl. Palba byla oboustranně velmi nepřesná, nicméně Japonci vážně poškodili bitevní lodě Petropavlovsk a Poltava a křižníky Novik, Diana a Askold. Záhy se však prokázalo, že viceadmirál Dewa se hrubě zmýlil v odhadu ruských možností. Rusové se po nočním útoku rychle vzpamatovali a na svých bitevních lodích zvedali páru, aby vyrazili do protiútoku. Navíc v prvních pěti minutách boje vlajkovou loď Mikasu zasáhl od hladiny odražený granát, který zdemoloval zadní můstek, zranil vrchního strojníka, vlajkového poručíka a dalších pět důstojníků a námořníků.

Ve 12:20 admirál Tógó usoudil, že by mohl padnout do pasti a nařídil postupný obrat o 180 stupňů. Jednalo se o velmi riskantní manévr, jímž vystavil zdvojující se japonskou bitevní linii v místě obratu celému náporu ruských pobřežních baterií. Japonským bitevním lodím se však podařilo dokončit manévr bez fatálních následků a rychle se vzdálit z dostřelu nepřítele. Téměř všechny bitevní lodě 1. divize utrpěly nějaké škody, celkem byly Šikišima, Mikasa, Fudži a Hacuse zasaženy sedmkrát. Několik zásahů v bodě otáčení také utržily křižníky admirála Hikonojó Kamimury. Ruské lodě byly zasaženy pětkrát a o zásahy se podělily bitevní lodě Petropavlovsk, Poběda, Poltava a Sevastopol. V době obratu se k japonské bitevní linii přiblížil na vzdálenost 3 000 m ruský křižník Novik a odpálil salvu torpéd. Všechna minula, zato Novik zasáhl pod čarou ponoru japonský granát a vážně ho poškodil.

Tím skončila úvodní fáze války a Japoncům nezbylo než odplout přes Žluté moře do Saseba na opravy a doplnění zásob. V podpalubí vlajkové Mikasy sepisoval svoje hlášení pro britskou admiralitu kapitán Royal Navy William Pakenham, který byl podle dodatku britsko-japonské smlouvy delegován jako pozorovatel do japonského loďstva. Uváděl:

... japonské posádky jsou výtečně vycvičené a velmi dobře ovládají jak výzbroj, tak složité strojní vybavení moderní válečné lodě. Nejsem si však jist, zda se jejich velitelé dokáží v žáru boje chovat dostatečně chladnokrevně. Každopádně při torpédovém útoku v noci z 8. na 9. února 1904 kapitáni japonských torpédoborců nedokázali udržet formaci a útočili chaoticky, takže výsledky nebyly takové, jaké mohly být. Vyskytla se totiž možnost prakticky zničit celé ruské Tichomořské loďstvo. Takto bylo jen dočasně ochromeno. Na druhé straně je třeba ocenit, že tímto nočním útokem byly vyřazeny z akce dvě nejsilnější ruské bitevní lodě Cesarevič a Retvizan a navíc potopen křižník Pallada. Nechávám na lordech plnomocnících Admirality, aby posoudili, do jaké míry by mohl být takový noční a koordinovaně provedený torpédový útok nebezpečný pro naše loďstvo.

Úspěch nočního torpédového útoku vynikne ve srovnání s průběhem hladinového střetnutí následujícího dne. To nepřineslo žádné rozhodnutí, byly sice poškozeny další ruské bitevní lodě Petropavlovsk a Poltava a několik ruských křižníků, asi ale ne příliš vážně, neboť japonské lodě je ostřelovaly pouze sekundárními děly ráže osm a šest palců, když palbu věžových dvanáctipalcových děl soustředily na pobřežní baterie. Nemohly tedy způsobit ruským bitevním lodím vážné škody...

... též japonské lodě utrpěly určité škody, nikoli však vážné, neboť ruská palba nebyla přesná. Během dvoustranně vedeného boje si admirál Tógó zavčas uvědomil, že jeho bitevní linie by mohla být sevřena mezi pobřežní baterie a ruské lodě, které se chystaly vyplout. Nařídil postupný obrat, což bylo za dané situace velmi riskantní, nicméně kvůli již zmíněné nepřesnosti ruské palby vyvázly japonské lodě jen s drobnými škodami. Takže i tento střet prokázal, že zaměřování zaostává za možnostmi moderních velkorážových děl...

... nelze pochybovat, že Japonci získali během prvních dvou dnů války námořní nadvládu nad Žlutým mořem a zatlačili ruské Tichomořské loďstvo do defenzívy. Nyní mohou bez obav dopravovat na Korejský poloostrov vojenské kontingenty a plynule je zásobovat. Až budou dostatečně silní, nepochybně překročí s armádou řeku Jalu a vniknou do Mandžuska, aby z něho vyhnali Rusy. Základní strategické zásady velí, aby japonské Spojené loďstvo nenechalo ruskou Tichomořskou eskadru bez dozoru a uzamklo ji v Port Arthuru. Níže podepsaný se skromně domnívá, že to bude v příštích měsících hlavní kampaní japonského loďstva a že naopak Rusové se budou snažit o výpady.

O následující japonské blokádě Port Arthuru a o bitvě ve Žlutém moři příště.

________________________________________________________

Nová knížka Františka Novotného Čínská hra o dvou tazích obsahuje dlouhou povídku a román, jež sdílejí tutéž vizi nedaleké budoucnosti, představené autorem v již úspěšném románu Křižník Thor. V Čínské hře o dvou tazích autor napřed zavede čtenáře do tlupy trampujících seniorů v Brdech, kteří nechtějí nosit v kapse čínské udavačské mobily, poté mohou sledovat poručíka pražské kriminálky, jehož vyšetřování vraždy lékařského páru přivede do kontaktu s entitami, které zřejmě nejsou lidské, a poté nasměruje na dráhu, jež vede dále, než si umí představit. Když si ale z lidí uděláte hráčské kameny, nemůžete čekat nic jiného, než že se přestanou pohybovat podle předepsaných pravidel...

-