Miloš Zeman, exprezident, bývalý prognostik a aktivní důchodce v jedné osobě, měl zas jednou pravdu. Alespoň v tom, že slovenské předčasné volby vyhrál jím a Klausem podpořený Robert Fico. Vítěz zápasu s mediálně až obludně protežovaným Michalem Šimečkou, předsedou liberálního Progresívného Slovenska. Nová Ficova vláda je nyní již skoro dopečená a Ódorův úřednický kabinet bez parlamentní důvěry, co poměrně pochybně sestavila prezidentka Čaputová, nuceně stříhá metr. I když se to evidentně mnoha vlivným lidem – například v pseudoliberálních sdělovacích prostředcích – k smrti zajídá.

Popravdě řečeno, člověk na podobný výsledek hlasování či jeho následný vývoj nemusel být bůhvíjakým čímanem či prorokem. Stačilo si pouze nehýčkat ideologické předsudky, jak je dnes znovu tolik oblíbenou kratochvílí mnohých. Rozhodnutí voličů bratrské země byl totiž vážně dlouhodobě předvídatelné a poměrně pravděpodobné se s předstihem jevilo i složení nadcházející trojkoalice. Podepsal ji Fico jakožto předseda Smeru-Sociálnej demokracie, dále odpadlík od Smeru Peter Pellegrini v čele partaje Hlas a do třetice Andrej Danko za Slovenskou národní stranu (SNS).

Opravdu žádný politický zázrak, standardní důsledek demokratického skrutinia. Zapamatování hodné je na vývoji u sousedů cosi jiného. Všimněme si, že se v jeho okolnostech ostře vykreslují podobnosti neblahého politického vývoje České i Slovenské republiky posledních let. V obou našich státech bohužel svého času vznikly přímo bizarní vládní slepence nesourodých stran, řízené navíc totálně směšnými premiéry. Jejich základním smyslem a rétorikou se tak brzy muselo stát až hysterické obhajování vlastních pozic prostřednictvím údajného nebezpečí plynoucího z comebacku dominantní politické osobnosti. V Česku Andreje Babiše, na nějž fialovci napořád svalují svou veškerou trestuhodnou neschopnost. Na Slovensku zase Roberta Fica, vůči němuž se třeba (evidentně psychicky vyšinutý) expremiér Matovič doteď pokouší vymezovat jakožto hodnotový politik. Morální maják. A proto také bývá v našem provládním mediálním sektoru brzy již čtyřnásobný slovenský premiér Fico zcela scestně srovnáván právě s bratislavským rodákem Babišem. Vůbec osočován způsobem, co mnohdy jen dál utvrzuje širokou veřejnou představu o časté profesní dekadenci zpravodajského a publicistického mainstreamu.

V zásadě jde o jakési zrcadlení situace na „Slovači“, kde se takřka všechny hlavní sdělovací prostředky úplně předháněly v předvolební míře sprostoty i lživosti při útocích na sílící (hlavně ficovskou) opozici. Ne snad přitom, že by Fico s některými svými věrnými byli beránci, nevinné oběti štvanice, to v žádném případě. Nicméně netalentovanost, neschopnost, agresivita, ale též zjevná antidemokratičnost některých vládních představitelů antificovských roků volala do nebe tak hlasitě, až v podstatě převrstvila přehršel hříchů Smeru a jejich obhajování mnoha novináři či neziskovkami mu začalo postupně spíš pomáhat. „Bačování“ zmíněné nesourodé koalice, jejíž funkcionáři zcela vážně veřejně pokřikovali, že s nimi nespokojení občané jsou fašisti, dezoláti a opice, že se opozice už nikdy nesmí dostat znovu k moci (!), totiž způsobilo propad země pod Tatrami v celé řadě sfér. V podstatě začalo docházet k rozkladu státu, poněvadž zmíněné „elity“ také dokonce poměrně otevřeně zkoušely zneužívat bezpečnostní složky státu pro politický boj. Což je mimochodem další alarmující paralela se stávajícím vývojem České republiky, kde ještě naneštěstí šéfuje vláda vymlouvající se donekonečna na ANO anebo třeba na ukrajinskou válku. Konflikt, v němž dosavadní české i slovenské kabinety v podstatě rezignovaly na vlastní zahraniční politiku i národní zájmy…

Určitě by v téhle souvislosti nemělo být zapomenuto, že do předvolební slovenské kampaně se až nápadně nebývale vměšovali svým černobílým viděním, neřkuli propagandou, nejen jistí „majitelé pravdy“ z našich médií, když de facto kopírovali postoje svých slovenských ideologických bratří. Nejlépe tvrzeními, že „Fico je jednou nohou v kriminálu“ a že je to vlastně kremelský agent, když dlouhodobě odmítá další vojenskou podporu zkorumpovanému, arogantnímu Kyjevu, jehož západní výzbroj se ostatně v rámci černého obchodu vesele šíří světem. Svou trošku do mlýna propagandy vůči Ficovi, jenž kdysi plánoval Slovenskou republiku zařadit do tvrdého jádra Unie a za nějž SR přijala euro, přeci nešikovně přisypal také aktuální český prezident a bývalý generál NATO Petr Pavel. Od prvopočátku ve funkci pozoruhodně provázaný s čistě mediálně zformovanou, dnes už poměrně neoblíbenou Zuzanou Čaputovou. Své si k údajnému boji o demokracii musela proslovit také ministryně obrany Černochová, bezmála jakýsi český Matovič. Dostála pověsti intelektuální titánky, jelikož na adresu standardních demokratických procesů člena EU a Atlantické aliance vyřkla následující pamětihodnost: „Ve chvíli, kdy by tady byly tendence, že by Slovensko snad mělo opouštět prozápadní směr, my budeme první na ráně. To nesmíme dovolit.“

O varovné atmosféře výměny slovenských mocipánů by se jistě dalo hovořit ještě dlouho, předlouho. Hodně toho stojí za pozornost. Včetně skutečnosti, jak nezrale na svou porážku reagovala, a stále vlastně reaguje, další vysloveně mediálně vybudovaná postava, donedávna širší slovenské veřejnosti naprosto neznámý (ovšem ze známé rodiny pocházející) předseda Progresívného Slovenska Michal Šimečka. Přičemž jistý, s ním spřízněný, slovenský deník neváhal na jeho podporu výslovně prohlásit, že Ficově vládě je třeba zabránit za každou cenu…

Vláda Roberta Fica navzdory dokonce i některým tlakům z evropských struktur a pravděpodobně též ze zámoří (!) nakonec nejspíše v brzké době nastoupí do úřadu. Ovšem je jasné, že výkon funkce nebude mít nijak snadný. Hodlá čelit pozoruhodně široké koalici. Včetně stoupenců trvalého válečného stavu. A to nejen na Slovensku.

Obdobný článek publikoval deník Mladá fronta