11.5.2021 | Svátek má Svatava


OSOBNOST: Niki Lauda nebyl louda…

20.5.2020

Legenda formule 1 zemřela právě před rokem

„Niki Lauda, to je louda, proti naší lochnesce,“ hlásal tehdy pouťový nápis v dětském seriálu Čtyřlístek – bylo to někdy v letech sedmdesátých a to jsem se již od kreslených hrdinů obracel k těm reálným, na čtyřech kolech, nejrychlejším z nejrychlejších.

Nemohu říci, že by tehdy byl ještě mým idolem: tím byl James Hunt (29.8.1947 – 15.6.1993), mistr světa hipísáckého vzezření v roce 1976 – ano, tehdy, kdy měl Niki Lauda (22.2.1949 – 20.5.2019) tu fatální nehodu, při které málem uhořel a jež ho zohavila do smrti. Film Rivalové dobře vystihl, jak to tehdy bylo, a je třeba spravedlivě říci, že Hunt přišel k titulu jen díky Laudovu výpadku a také ho již nikdy nezopakoval. Dobová vzpomínka z jednoho týdeníku: na fotografii vlasatý závodník s cigaretou a pod ní nápis, že James Hunt sice nekouří, ale z reklamních důvodů se musí po každém závodě ukázat s cigaretou Marlboro. Nebyla to pravda, Hunt nejen že kouřil, ale jistě si i vypil a o jeho hédonickém životě svědčí to, že posléze - když už svět rychlých kol opustil - zemřel v pětačtyřiceti na infarkt myokardu. Byla to holt taková doba, kdy rádiové spojení z kokpitu ještě neexistovalo, výměna pneumatik trvala desítky vteřin, diváci postávali málem hned u trati a ani sám závodník nemusel být zrovna ještě vzor všech zdravotních ctností...

Niki Lauda, 1975

Niki Lauda, 1975

Ne tak Lauda: ten opravdu nekouřil ani nepil a cele se věnoval svému životními cíli - synek z bohaté rodiny vyměnil kancelář u otce raději za rychlá kola a toto riskantní rozhodnutí se výjimečně ukázalo být správným. Nepochybně za tím vedle řidičského nadání od Boha stála i houževnatost a píle – k úspěchům se propracoval postupně, přes slabší vozy dorostl až do prominentního Ferrari a první mistrovský titul získal ve formuli 1 už v roce 1975. Následoval pak ten zlomový rok s onou nehodou (1.8. v Nürburgringu), kdy prokázal neskutečnou vůli, když po šesti týdnech usedl do kokpitu znovu, bolestem navzdory – byť vynechal několik závodů, šanci na další mistrovský titul stále ještě měl. Mezi ním a Huntem se mělo rozhodnout 24. října v posledním závodě sezóny v Japonsku. Ten byl extrémně deštivý a dnes by byl za takových podmínek nepochybně přerušen – tehdy se tak nestalo, a tak raději Lauda zajel do boxu sám: „Nechci se zabít ještě jednou.“ Tím přenechal mistrovský titul Huntovi; rozdíl mezi nimi činil jeden bod.

Další sezóna již však zase patřila Laudovi a druhý titul mistra světa jej neminul. Jak tomu tak ale bývá (a jak se to děje Sebastianu Vettelovi právě nyní), přestal si s vedením Ferrari rozumět; od příštího roku tak seděl už v kokpitu (slabšího) Brabhamu a v šampionátu skončil čtvrtý. Ještě horší to bylo o rok později – Lauda ztratil už motivaci: „Proč bych vlastně měl jezdit jak trotl spolu s ostatními furt dokola?“ A tak svět formule 1 opustil, byť mu zůstal věrný coby televizní komentátor.

V příštích letech se věnoval svojí nově založené letecké společnosti – k radosti cestujících sám někdy seděl v pilotní kabině. Ani taková reklama nepřinášela však firmě Lauda Air dostatečný zisk, a tak se v roce 1982 do formule 1 vrátil a v barvách stáje McLaren pak o dva roky později vychutnal své třetí vítězství v šampionátu. Ale zase problém: jak to v tomto sportu vídáme i dnes, bývá někdy těžké vyjít s týmovým kolegou – v tomto případě to byl Alain Prost, navíc pohříchu úspěšnější. Sezóna 1985 byla už tak Laudovou opravdu poslední, alespoň co se kokpitu týká.

Vrátil se ke svému oblíbenému letectví; jeho společnost několikrát fúzovala s jinými a ač už Lauda do pilotní kabiny neusedal, v branži byl činný prakticky až do smrti. Vedle toho se ale věnoval i jiným aktivitám: opět komentoval závody; na začátku 90. let byl poradcem v týmu Ferrari, po roce 2000 se angažoval v Jaguáru; založil firmu na pronájem malých osobních vozů.

Od roku 2012 byl předsedou dozorčí rady v týmu Mercedes a při nedělních Velkých cenách se od té doby pravidelně objevoval v televizních záběrech ze zákulisí týmu. Tento tým se přitom – jak známo – stal od roku 2014 už šestkrát světovou jedničkou (po předchozí čtyřleté dominanci Red Bullu), z toho pětkrát v osobě Lewise Hamiltona a jednou Nica Rosberga (2016). Jak si mnozí pamatujeme, ti dva se měli rádi jak pes s kočkou a starý pan Lauda jistě měl sám na co vzpomínat, když se mu rvali ve stáji jak koně, až z toho bylo i vzájemné vyřazení, jak se jim to stalo toho Rosbergova roku v Barceloně: Lauda neváhal označit za viníka nehody Hamiltona. Jak se zdá, zbytečné servítky si nebral nikdy: o Robertu Kubicovi (co mu comeback do F1 vůbec nevyšel) se vyjádřil jako o „tom Polákovi“, ke korektnosti se nedokázal přinutit, ani když viděl, jak spolu v jakési televizní soutěži tančili dva homosexuálové...

Stejně jako zamlada, bez červené čepice na hlavě nebyl k vidění – spíše než kvůli penězům za reklamu to dělal, aby zakryl jizvy na hlavě. Pod tou čepicí jeho tvář zestárla, svraštěla se, a bylo milé závod co závod ji znovu a znovu vidět. Formuli 1 jsem sledoval od té doby, co mě přestal bavit časopis Čtyřlístek, a Lauda mi v ní představoval jakýsi symbol kontinuity i po padesáti letech.

A tak bylo smutné, když ho tam loni zjara přestalo najednou být v té čepici vidět a pronikly jen jakési zprávy, že se mu vrátily staré zdravotní problémy, tentokrát s plícemi – zase po té osudové nehodě. Nejen já jsem doufal, že ho někde za zády Lewise Hamiltona zase ještě uvidím; namísto toho přišla před rokem už jen ta smutná zpráva...

A tak úplně poslední vzpomínky na Niki Laudu se už nevážou k zákulisí Mercedesu, nýbrž k chrámu svatého Štěpána ve Vídni, kam se s ním toho deštivého jarního dne – vedle krajana Schwarzeneggera - přišel rozloučit i Lewis Hamilton. Na rakvi měl svoji starou červenou helmu. Kdyby existovalo závodnické nebe, jistě by tam teď se svým někdejším rivalem Jamesem Huntem rozmlouval a bylo by jim dobře. Naštěstí může být stále dobře alespoň fanouškovi formule 1, který se k Niki Laudovi může vracet na filmových záznamech. Ten chlap totiž rozhodně žádný louda nebyl…



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.