OSOBNOST: Niki Lauda nebyl louda…

Legenda formule 1 zemřela právě před rokem

„Niki Lauda, to je louda, proti naší lochnesce,“ hlásal tehdy pouťový nápis v dětském seriálu Čtyřlístek – bylo to někdy v letech sedmdesátých a to jsem se již od kreslených hrdinů obracel k těm reálným, na čtyřech kolech, nejrychlejším z nejrychlejších.

Nemohu říci, že by tehdy byl ještě mým idolem: tím byl James Hunt (29.8.1947 – 15.6.1993), mistr světa hipísáckého vzezření v roce 1976 – ano, tehdy, kdy měl Niki Lauda (22.2.1949 – 20.5.2019) tu fatální nehodu, při které málem uhořel a jež ho zohavila do smrti. Film Rivalové dobře vystihl, jak to tehdy bylo, a je třeba spravedlivě říci, že Hunt přišel k titulu jen díky Laudovu výpadku a také ho již nikdy nezopakoval. Dobová vzpomínka z jednoho týdeníku: na fotografii vlasatý závodník s cigaretou a pod ní nápis, že James Hunt sice nekouří, ale z reklamních důvodů se musí po každém závodě ukázat s cigaretou Marlboro. Nebyla to pravda, Hunt nejen že kouřil, ale jistě si i vypil a o jeho hédonickém životě svědčí to, že posléze - když už svět rychlých kol opustil - zemřel v pětačtyřiceti na infarkt myokardu. Byla to holt taková doba, kdy rádiové spojení z kokpitu ještě neexistovalo, výměna pneumatik trvala desítky vteřin, diváci postávali málem hned u trati a ani sám závodník nemusel být zrovna ještě vzor všech zdravotních ctností...

Niki Lauda, 1975

Ne tak Lauda: ten opravdu nekouřil ani nepil a cele se věnoval svému životními cíli - synek z bohaté rodiny vyměnil kancelář u otce raději za rychlá kola a toto riskantní rozhodnutí se výjimečně ukázalo být správným. Nepochybně za tím vedle řidičského nadání od Boha stála i houževnatost a píle – k úspěchům se propracoval postupně, přes slabší vozy dorostl až do prominentního Ferrari a první mistrovský titul získal ve formuli 1 už v roce 1975. Následoval pak ten zlomový rok s onou nehodou (1.8. v Nürburgringu), kdy prokázal neskutečnou vůli, když po šesti týdnech usedl do kokpitu znovu, bolestem navzdory – byť vynechal několik závodů, šanci na další mistrovský titul stále ještě měl. Mezi ním a Huntem se mělo rozhodnout 24. října v posledním závodě sezóny v Japonsku. Ten byl extrémně deštivý a dnes by byl za takových podmínek nepochybně přerušen – tehdy se tak nestalo, a tak raději Lauda zajel do boxu sám: „Nechci se zabít ještě jednou.“ Tím přenechal mistrovský titul Huntovi; rozdíl mezi nimi činil jeden bod.

Další sezóna již však zase patřila Laudovi a druhý titul mistra světa jej neminul. Jak tomu tak ale bývá (a jak se to děje Sebastianu Vettelovi právě nyní), přestal si s vedením Ferrari rozumět; od příštího roku tak seděl už v kokpitu (slabšího) Brabhamu a v šampionátu skončil čtvrtý. Ještě horší to bylo o rok později – Lauda ztratil už motivaci: „Proč bych vlastně měl jezdit jak trotl spolu s ostatními furt dokola?“ A tak svět formule 1 opustil, byť mu zůstal věrný coby televizní komentátor.

V příštích letech se věnoval svojí nově založené letecké společnosti – k radosti cestujících sám někdy seděl v pilotní kabině. Ani taková reklama nepřinášela však firmě Lauda Air dostatečný zisk, a tak se v roce 1982 do formule 1 vrátil a v barvách stáje McLaren pak o dva roky později vychutnal své třetí vítězství v šampionátu. Ale zase problém: jak to v tomto sportu vídáme i dnes, bývá někdy těžké vyjít s týmovým kolegou – v tomto případě to byl Alain Prost, navíc pohříchu úspěšnější. Sezóna 1985 byla už tak Laudovou opravdu poslední, alespoň co se kokpitu týká.

Vrátil se ke svému oblíbenému letectví; jeho společnost několikrát fúzovala s jinými a ač už Lauda do pilotní kabiny neusedal, v branži byl činný prakticky až do smrti. Vedle toho se ale věnoval i jiným aktivitám: opět komentoval závody; na začátku 90. let byl poradcem v týmu Ferrari, po roce 2000 se angažoval v Jaguáru; založil firmu na pronájem malých osobních vozů.

Od roku 2012 byl předsedou dozorčí rady v týmu Mercedes a při nedělních Velkých cenách se od té doby pravidelně objevoval v televizních záběrech ze zákulisí týmu. Tento tým se přitom – jak známo – stal od roku 2014 už šestkrát světovou jedničkou (po předchozí čtyřleté dominanci Red Bullu), z toho pětkrát v osobě Lewise Hamiltona a jednou Nica Rosberga (2016). Jak si mnozí pamatujeme, ti dva se měli rádi jak pes s kočkou a starý pan Lauda jistě měl sám na co vzpomínat, když se mu rvali ve stáji jak koně, až z toho bylo i vzájemné vyřazení, jak se jim to stalo toho Rosbergova roku v Barceloně: Lauda neváhal označit za viníka nehody Hamiltona. Jak se zdá, zbytečné servítky si nebral nikdy: o Robertu Kubicovi (co mu comeback do F1 vůbec nevyšel) se vyjádřil jako o „tom Polákovi“, ke korektnosti se nedokázal přinutit, ani když viděl, jak spolu v jakési televizní soutěži tančili dva homosexuálové...

Stejně jako zamlada, bez červené čepice na hlavě nebyl k vidění – spíše než kvůli penězům za reklamu to dělal, aby zakryl jizvy na hlavě. Pod tou čepicí jeho tvář zestárla, svraštěla se, a bylo milé závod co závod ji znovu a znovu vidět. Formuli 1 jsem sledoval od té doby, co mě přestal bavit časopis Čtyřlístek, a Lauda mi v ní představoval jakýsi symbol kontinuity i po padesáti letech.

A tak bylo smutné, když ho tam loni zjara přestalo najednou být v té čepici vidět a pronikly jen jakési zprávy, že se mu vrátily staré zdravotní problémy, tentokrát s plícemi – zase po té osudové nehodě. Nejen já jsem doufal, že ho někde za zády Lewise Hamiltona zase ještě uvidím; namísto toho přišla před rokem už jen ta smutná zpráva...

A tak úplně poslední vzpomínky na Niki Laudu se už nevážou k zákulisí Mercedesu, nýbrž k chrámu svatého Štěpána ve Vídni, kam se s ním toho deštivého jarního dne – vedle krajana Schwarzeneggera - přišel rozloučit i Lewis Hamilton. Na rakvi měl svoji starou červenou helmu. Kdyby existovalo závodnické nebe, jistě by tam teď se svým někdejším rivalem Jamesem Huntem rozmlouval a bylo by jim dobře. Naštěstí může být stále dobře alespoň fanouškovi formule 1, který se k Niki Laudovi může vracet na filmových záznamech. Ten chlap totiž rozhodně žádný louda nebyl…