Uvažujete-li, jaké významy slova „poslední“ se pojí s Helmutem Kohlem, nelze pominout druhou světovou válku. Kohl ji jako poslední evropský lídr zažil. Byl ještě příliš mladý na to, aby bojoval na frontě, ale dost starý na to, aby patřil ke „generaci flakhelferů“, a to je v Německu společenský pojem.

Doslova to znamená „pomocník protiletadlového dělostřelectva“. V praxi to byli adolescenti, kteří podávali bedničky s náboji dělostřelcům. Tato zkušenost se v Kohlovi hluboce zapsala. Stejně jako to, že na konci války padl jeho starší bratr, nebo to, že po kapitulaci Německa se musel protloukat zničenou zemí celý měsíc, než se dostal domů.

Díky této zkušenosti mohl později i jako důstojný politik se 130 kily živé váhy říkat, že poznal, co je to hlad, aniž by vzbudil smích. Tu zkušenost zúročoval i obecněji. Třeba v Jeruzalémě, když tam při návštěvě v roce 1984 hovořil o „milosti pozdního narození“. Tedy o tom, že patří ke generaci Němců, kteří už nemohou nést osobní odpovědnost za nacismus. Příliš s tím neuspěl, neboť se ozval protiargument, že pokud se trauma obětí přenáší i do dalších generací, mělo by to platit i pro trauma pachatelů. Ale tam, kde se Kohl oprostil od intelektuální linky, uspěl nad očekávání. I s banalitami typu „Kde je voda, tam je život“. Novinář Henryk Broder to po letech shrnul: „Musí mít jako sépie nějaký vak, který aktivuje stiskem knoflíku a z něhož šíří šarm.“

Kohl patřil k politikům, kteří kašlali na cílené PR, média a svůj obraz v nich. Kdyby se historie odvíjela podle toho, co mu předpovídala liberální média v čele s časopisem Der Spiegel, měl svou dráhu ukončit už x-krát. Ale Kohl přesto znovu a znovu vyhrával volby. Prognózami médií se spíše bavil, než aby s nimi bojoval ve stylu Donalda Trumpa či Miloše Zemana.

Víte vůbec, že navštívil Lidice?

Názorně to popsal – právě ve zmíněném Spiegelu – Jan Fleischhauer: Generace novinářů si dělaly legraci z Kohlova mluveného projevu, jeho sbírky mincí i záliby v domácí kuchyni. Přehlédly ale, že tímto výsměchem se cítí osobně dotčena i většina občanů. Proto mohl Kohl po každých volbách sedět u svého akvária, pít ryzlink a telefonovat po světě, až si pak nikdo nedokázal vzpomenout na časy bez něho.

Helmut Kohl dokázal těžit z mediálního opovrhování svou osobou. A připomíná-li vám to Donalda Trumpa či Miloše Zemana, nejste možná daleko od pravdy, jakkoliv jde o osobnosti těžko srovnatelné. Ostatně Kohl z toho těžil v době, kdy internet užíval jen úzký okruh fanoušků a odpor vůči médiím hlavního proudu nebyl módou, jak je tomu dnes. Úhrnem: sázel na vlastní věrohodnost i přesvědčivost a uspěl. Tedy až do roku 1999 a aféry s financováním CDU, kdy odmítl sdělit jméno sponzora s poukazem na vlastní čestné slovo.

Kohl si v politice razil cestu opřenou o vlastní zkušenost – počínaje válkou přes ukotvení Spolkové republiky na Západě až po sjednocení Německa. To poznamenalo i jeho vztah k zemím na Východě, na počátku jeho vlády ještě komunistickým, později postkomunistickým.

Kohl odmítl „ostpolitiku“ předchůdců Brandta a Schmidta. Ti viděli Spolkovou republiku až příliš v roli dlužníka Moskvy coby vítěze nad Hitlerem. Kohl vyhlásil „duchovně-morální změnu“. Ne jako jiný pohled na nacismus, ale na Východ. Vzpoura polské Solidarity pro něj nebyla hazardem se stabilitou východního bloku (jako pro Schmidta), ale důvodem pro podporu. Však se také osobně sešel s Lechem Wałęsou, jakmile to bylo možné.

Pro husákovské Československo takové emoce neměl. Dnes působí až neuvěřitelně, že v lednu 1988 jako první německý kancléř navštívil Lidice, ale ČTK z toho nemá žádnou fotografii. Proč nevznikl ikonický snímek, jako když v roce 1970 kancléř Brandt poklekl u pomníku varšavského ghetta? Těžko říci. Ale nevypovídá to o vztahu Kohla k Čechům a německým vinám –spíše o jeho vztahu k PR a médiím.

LN, 19.6.2017