Německá vláda schválila návrh zákona, podle kterého musí mít veřejně obchodovatelné společnosti ve svém představenstvu alespoň jednu ženu. Prý jim tím chce usnadnit jmenování do vedoucích funkcí. Máločím je však mohla ponížit víc.

Před koncem loňského roku zveřejnil burzovní trh NASDAQ nová pravidla, která musí splňovat každá společnost, která na něm chce být kotovaná. Jedním z nich je to, že musí mít ve svém představenstvu alespoň jednu ženu, nebo osobu, která se jako žena identifikuje. A pak také někoho z „nedostatečně zastoupené menšiny“ nebo příslušníka LGBT.

Už tento požadavek považuji za nehoráznost (psala jsem o tom zde), ale německý zákon (zde) jde ještě o kus dál. Ten totiž obdobně jako NASDAQ nařizuje jedněm soukromým společnostem to, kdo je má řídit, a k tomu navíc i jiným soukromým společnostem (tedy burzám) zakazuje poskytovat jejich služby tomu, kdo tyto podmínky nesplní. Což je dle mého soudu nepřijatelný zásah do práv akcionářů. Koho si posadí do vedení své firmy, je totiž jejich výlučnou pravomocí a stát jim do toho nemá co kecat.

V jedné diskuzi na toto téma jsem narazila na námitku, že stát přeci stanoví i jiné podmínky, které musí členové představenstva splňovat. Požaduje například jejich trestní bezúhonnost. Tak proč by nemohl vyžadovat i povinné zastoupení žen. To jsou však dvě nesrovnatelně odlišné záležitosti. Podmínkou bezúhonnosti totiž stát sleduje svůj oprávněný zájem předcházet případnému podvodnému nebo jinak kriminálnímu jednání dané firmy. Navíc to, zda člověk bude nebo nebude páchat nepravosti, které jej pro členství ve vedení společnosti diskvalifikují, záleží čistě na jeho rozhodnutí. Což pro pohlaví neplatí.

Německé vládě je však respekt k právům akcionářů evidentně úplně cizí. Více než výmluvně to dokládá zdůvodnění zmiňovaného návrhu zákona z úst ministryně pro rodinu, seniory, mládež a sport Franzisky Giffeyové z SPD: „Už mnoho let sledujeme, že dobrovolně se mnoho změn nedělá a že pokrok je velmi pomalý.“ Jinak řečeno: „Když nechcete budovat lepší svět po dobrém, budete jej budovat po zlém.“

Paní ministryni přitom nedochází, že ženské kvóty ubližují především samotným ženám. Znám celou řadu těch, které působí ve vedení českých firem, aniž k tomu jejich akcionáři potřebovali nějaký befel od vrchnosti. Předpokládám, že ani v Německu nejsou členky představenstva žádným výjimečným jevem. Do těchto funkcí se prosadily díky svým schopnostem a dovednostem a svojí prací dokazují, že je zastávají právem. Jenomže pokud budou muset mít společnosti ženy v představenstvu povinně, bude i na ty schopné padat stín podezření, že na své sesli sedí jen díky nějaké progresivistické tlačence. Což je pro ně hluboce ponižující.

Možná by tedy nebylo od věci, aby řekly všem těm samozvaným bojovníkům za jejich „práva“, co si o nich samotných a jejich aktivitách skutečně myslí. Tak jako to už před čtyřiceti lety udělala v seriálu televize BBC „Jistě, pane ministře“ v epizodě s názvem „Stejné příležitosti“ (uváděné též pod názvem „Rovnoprávnost“) Sarah Harrisonová. Té Jim Hacker jako šéf fiktivního Ministerstva pro administrativní záležitosti nabídl ve snaze zvýšit podíl žen ve vedoucích funkcích na pětadvacet procent místo ředitelky sekce. K jeho velkému překvapení však Sarah nabídku odmítla, což zdůvodnila jednak tím, že odchází z ministerstva a jde pracovat do banky, a pak také těmito slovy:

„Já se vás rozhodně neprosila, abyste za mě bojoval. Představa, že přispěju k pětadvacetiprocentní kvótě, mě neuvádí v nadšení. Ženy nejsou žádné méněcenné bytosti a vůbec se mi nelíbí, aby mě někdo protežoval. Mám dojem, že máte stejně přezíravý a blahosklonný vztah k ženám jako všichni ostatní tady. Odcházím tam, kde mě přijmou jako sobě rovnou na základě mých kvalit a ne proto, že jsem žena.“

Myslím, že lépe, než jak to vyjádřila seriálová Sarah, se to říct nedá...