aneb K rámusům kolem zasedání skupiny G-20

Tak se už poněkolikáté, tentokráte v městě Hamburku, sešla skupina G-20. Nevěda přesně co se pod tou zkratkou skrývá, naťuknu si ji ve Wikipedii... prý že hlavní koordinátor světové ekonomiky. Aha, děkuju za poučení. Jinak bych se totiž za boha nedozvěděl, oč v tom Hamburku vůbec šlo, protože veškerý tisk i ostatní media referovala výhradně o randálech jakýchsi aktivistů, při nichž hořela auta, rozbíjela se okna a plundrovaly obchody na protest proti... vidíte, už zase nevím proti čemu.

Možná to nevědí ani ti aktivisté, ale mě by teď zajímalo něco jiného. Stál ten sjezd ekonomických koordinátorů vůbec za to? Co tak převratného se na něm vykoordinovalo? A když už se konat musel: nenašlo by se vhodnější místo než zrovna ten Hamburk? Ač nejsem nadán duchem věšteckým, nebylo mi zatěžko předpovědět, k čemu tam nejspíš dojde, neboť za těch bezmála už čtyřicet let své exilové kariéry znám dosyta všelijaké ty aktivisty a co se od nich dá očekávat. Páni radní města Hamburku to netušili? Příště snad aby si ode mě vyžádali prognózu a já jim ji za honorář jednoho bůra evropského promptně a se zárukou vyhotovím, aby už předem mohli objednat úklidové čety na odstranění toho bohapustého svinčíku, co po sobě z půle Evropy seběhlí aktivisté zpravidla zanechávají. Ještě mnohem lepší by ale bylo pořádat takové sedánky někde stranou, naříklad... už to mám: například na hradě Wartburgu. Stavení je to rozlehlé, vcelku dobře zachovalé, nějaká konferenční místnost pro dvacet koordinátorů by se tam jistě našla. Aktivisté by museli ztékat hradby Wartburgu po žebřících, pořádkové síly by je zase shazovaly bidly zpátky do příkopu, inu, byla by to podívaná, sám bych si na ni z vlastní kapsy připlatil. Pakli by ovšem tytéž pořádkové síly aktivisty z důvodů humanity a lidských práv nevpustily hlavní bránou do hradu, divíce se pak velice, že z něj nadělali kůlničku na dříví.

Zanechme legrací; situace je vážná, vážnější, než se možná ledaskomu zdá. Není to v Německu poprvé, co se tlupy ideologicky motivovaných násilníků rozhodly vzít právo do vlastních rukou, ledaže se jim tenkrát ještě neříkalo aktivisté, nýbrž jednotky SA. Jinak se od sebe příliš neliší: tentýž výsměch demokracii, totéž pohrdání názory a zájmy občanské většiny, totéž domnění vyššího poslání, dovolujícího nedbat zákonů země, a to ještě v lepším případě. V horším už jen samoúčelná záliba v násilí, ať vrozená nebo vypěstovaná, zvláště když nebezpečí postihu je minimální a lze se mu vyhnout poukazem na právo uspořádat demonstraci. Jelikož ze zkušenosti vím, v co nikoli zřídka takové právo vyústí, vyhledal jsem si příslušné heslo, a ejhle: prý že právo skupiny osob pokojně a beze zbraní se shromáždit a veřejně projevit své mínění. Demonstrace musí být 24 hodin předem ohlášena, ne však úředně schválena; pakli beprostředně ohrožuje veřejný pořádek a bezpečnost, může být zakázána... Jak vidno, znění zákona se ve více bodech rozchází s počínáním odpůrců hamburského zasedání G-20, což však nepřimělo pořádkové síly k důraznějšímu zákroku, spíš jako by oleje do ohně přilil. Čím to?

Jak je to pořád stejné. Pokojně se ohlásí pokojná demonstrace, pokojně táhne ulicemi, pokojně vyvolává hesla, pokojně rozvinuje transparenty, když vtom co to... jako zjevení samého pekla se odkudsi vynoří postavy v černém zakuklení, v rukách železné tyče, sochory k vylamování dlažebních kostek, zápalné láhve, a už to lítá. Auta hoří, výlohy se sypou, černé postavy se vlamují do obchodů, plundrují, ulice samý střep, policajti pokoušející se černé postavy zpacifikovat se ocitají v dešti kulí z precizních praků, tu a tam některého výtržníka zadrží, ale moc platné to není, za ruku při činu ho nechytili, takže mohou leda zjistit totožnost a zase ho pustit, a když i třeba ho předají soudu, pro nedostatek přímých důkazů... ach jo. Policie ohlásí, že rozbíjel výlohy, on zase že šel jen tak na návštěvu k tetičce a zlí policajti ho seřezali pendreky, búúú, čehož se chytí media, vždy ochotná uvěřit takovým tvrzením, a odsoudí policejní brutalitu. Pořadatelé řádně ohlášené demonstrace se pak ode všeho pohotově distancují, to jsme nechtěli, to jsme přece nemohli předvídat...

To by, pravím, nemělo stačit. Jestli pořadatelé opravdu byli tak hloupí, že navzdory stonásobné zkušenosti s ničivým závěrem své pokojné demonstrace nepočítali, nebo jej naopak vědomě zakalkulovali – do duše nikomu nahlédnouti nelze – je vedlejší. Rozbiju-li sousedovi okno, byť i z nedopatření, musím je dát na vlastní náklady zasklít. Totéž by mělo platit pro pořadatele demonstrací. Nechť je od nich vyžadováno složení kauce; proběhne-li demonstrace pokojně, jak předpokládali, obdrží své peníze zpátky. Skončí-li vybitými výlohami a zametáním střepů, buďtež rozděleny mezi majitele vypálených aut a vyrabovaných obchodů. K pokrytí všech škod nepostačí, ale aspoň pro tu útěchu obětem, že je orgány státu nenechaly tak úplně na holičkách.

Neboť třebaže to tak někdy nevypadá, přece jen je to stát demokratický. V demokracii pak má mít hlavní slovo občanská většina, ne skupinky rozvášněných mládenečků, jakkoli přesvědčených o své pravdě. Ve dnech, kdy v Hamburku hořela auta a policie se prala s násilníky, jsem se v novinách pročítal reakcemi na to dění. Byly dvojího druhu: radikálnější čtenáři byli názoru, že policie měla do toho ksindlu střílet ostrými náboji; čtenáři povah umírněnějších, že pouze gumovými. K tomu bych se nechtěl připojovat; nicméně mám zato, že postih, když už to musí být, má mít odstrašující účinek k výstraze všem, kdož by třeba také měli sklon hojit si kdovíjaká hnutí svého nemocného ducha v pouličních kraválech. Náš svět vězí až po uši v čelé řadě obtížně, pokud vůbec nějak řešitelných problémů, pro jejichž výčet není v tomto článečku místa; ze všeho nejmíň má zapotřebí randálů na samém pokraji občanské války. Právo na demonstraci skýtá každému sdostatek možnosti upozornit na svůj menšinový názor. Menšinový zdůrazněme, jak bezděky potvrdila jisté dáma z vedení německé strany Zelených, zastávajíc se hodných aktivistů a zlým policajtům blechy v kožiše hledajíc. I lze očekávat, že zmíněné partaji, už tak dosti upadlé ve voličské přízni, to občanská většina ve spolkových volbách letošního podzimu pěkně spočítá. Avšak zpátky k tomu právu na demonstraci: cokoli jde nad jeho ustanovení, je zařaditelné pod paragraf 125a německého trestního zákoníku o rušení zemského míru (Landfriensbruch). Bohužel je nemocí dnešního Německa, že má velmi precisně vypracované zákony pro všechny myslitelné druhy provinění proti občanskému soužití, z jakýchsi obtížně pochopitelných důvodů jich však nevyužívá; a když i využije, jen velmi ohleduplně, aby to moc nebolelo. Tím pozbývají svého účelu; trestní postih, jemuž se pachatel jen vesele směje, je na... stud mi brání napsat na co.

Kdy už, k čertu, pochopí pořádkové a soudní orgány, co je zřejmé každému pekaři a zmrzliny prodavači? Ta spoušť, co ji po sobě zanechávají rozběsnění aktivisté, musí být odklizena, škody napraveny, což ovšem musí někdo zaplatit. Tím někdo je zmíněný pekař či zmrzliny prodavač, jemuž berňák, na nic se ho neptaje, strhává z výdělku daň zahrnující mimo jiné i prostředky vynaložené k nápravě toho, co padlo za oběť z opratí se vysmeklým demonstracím. I nedivme se, že není dobře k mluvení na aktivisty, ba dokonce, že by mu mohlo být ukradeno i veškeré právo na demonstrace, když si nedovede či nechce uhlídat jejich následky.

Hannover, 12. července 2017