19.3.2024 | Svátek má Josef


LIBANON: Čekání na další havárii

27.7.2021

Blízký východ je oblastí, která spolehlivě zásobuje světová média špatnými zprávami. Nyní je na řadě Libanon. Ne poprvé, a jak se sami Libanonci obávají, ani naposledy. Tato malá země totiž stále nepřišla na to, jak vyřešit své vlastní problémy. Libanonská měna ztratila během několika posledních let přes 90 procent své hodnoty, což vede nejen k obrovské inflaci, ale také obtížím při dovozu téměř jakéhokoli zboží.

Lékaři pacientům doporučují, aby odkupovali léčiva od těch vyléčených nebo příbuzných těch, kdo už léčbu nepotřebují. Příslušníci armády mají co jíst jen díky darům ze zahraničí.

Co se zpráv z každodenní politiky týče, nejdůležitější událostí posledních dnů je oznámení expremiéra Saada Harírího, že končí s pokusy o sestavení vlády. Zatím vládne jako udržovací kabinet ten předchozí, který podal rezignaci po loňské explozi v bejrútském přístavu.

Za celou dobu se ale Harírímu nepodařilo sestavit kabinet, na němž by se shodl s prezidentem Michelem Aúnem. Neboli země neudělala za celý rok skoro žádný pokrok.

Ekonomická i politická krize spolu samozřejmě souvisejí. Libanon sice těží ze své někdejší pověsti Švýcarska Blízkého východu, ale ta se opírala o skutečnost, že Bejrút byl sídlem mnoha bank a že se libanonská společnost skládala z řady různých národnostních a náboženských komunit. Tím ale podobnost se Švýcarskem končí.

Zatímco v alpské republice je politika dlouhodobě orientovaná na kompromis, smírné řešení problémů a sledování společných dlouhodobých cílů, Libanon byl a je založen na opačných sklonech.

Za celou dobu existence samostatného libanonského státu se nepodařilo vytvořit dostatečně silné státní instituce a příliš velká část moci i bohatství spočívala v rukou jednotlivých sekt na úkor celku.

To se nejtragičtěji promítlo v období občanské války v 70. a 80. letech. Systém, který měl tehdejší animozity překonat, sice ukončil boje, ale utužil stav, v němž vládnou mocné kliky, jejichž prioritou není rozvoj státu, ale zájmy sekt a jejich vedoucích rodin. Krize tohoto systému právě vrcholí.

Příkladem může být právě pokus o sestavení reformní vlády pod vedením Saada Harírího.

Kritici prezidenta Aúna tvrdí, že odmítáním Harírího ministrů sleduje jen své vlastní zájmy, zatímco Harírího odpůrci se domnívají, že expremiér vlastně o převzetí vlády ani moc neusiloval.

Charakteristické je, že oba tábory asi mají pravdu.

Všem je také zřejmé, že opuštění dosavadního systému bude obtížné nejen kvůli nedostatku pociťovaného společného zájmu, nebo kvůli odporu těch, kdo ze systému dnes těží.

Ti, kdo bojují za lepší, společný Libanon, jsou navíc slyšet na ulici a na sociálních sítích, ale zatím nebyli schopni se etablovat jako organizovaná politická síla.

Opuštění dosavadní praxe také může uvolnit síly, které kdysi vedly k občanské válce. Už nyní bídná ekonomická situace paradoxně posiluje sklon utíkat se pod ochranu vlastních komunit, když stát přestává fungovat.

Před rokem se zdálo, že impulzem k proměně bude výbuch v bejrútském přístavu, který ukázal, jak stát vlastně nefunguje. Jenže za celý rok se nepodařilo ani dostat k výslechu některé z mocných lidí Libanonu, natož věc vyšetřit. O obecné nápravě poměrů ani nemluvě.

Jako by všichni čekali na ještě jeden výbuch, nějaký impuls, který by Libanon dále posunul. Jenže nikdo neví, kam to bude.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus