Kdyby Švédska nebylo, museli bychom si ho vymyslet. Na této nevelké, ale výrazné zemi si svět v duchu zkouší, jak se co dělá, anebo nedělá. Naposledy se to týká boje s koronavirovou pandemií.

Už jen jméno Švédsko vyvolává v lidech skoro výlučně kladné asociace. Někteří si vzpomenou na pověstně bezpečné automobily, druzí dostupný nábytek a ještě jiní si představují, že jde o zemi obydlenou miliony blondýn.

V politické debatě stačí říct „švédský model“ a je zřejmé, že řeč je o vzorovém sociálním státu, jehož příkladu se dovolávají politici od Brooklynu až po Kolín.

Se švédským modelem je to ale jako s těmi blondýnami a auty – je třeba rozlišovat reálné Švédsko a Švédsko mytické, do kterého si lidé projektují své představy. Ne každá Švédka má světlé vlasy, automobilka Saab zkrachovala a švédský model sociálního státu vlastně také. I v jeho nejsvětlejších dobách ale platilo, že vedle štědré sociální podpory, placené z vysokých daní, tam vždy existovalo velmi liberální hospodářství s firemními daněmi nastavenými proklatě nízko.

Není tedy jisté, jestli Švédsko bylo rájem socialistickým, nebo kapitalistickým, skutečnost byla složitější a každý v této zemi a jejím systému viděl to, co chtěl. A nyní, v roce 2021, je to velmi podobné se švédským liberálním modelem boje s koronavirem.

Ve Švédsku, jak známo, nezavedli lockdown, nenařídili roušky a nechali děti chodit do škol. Někdo tuto cestu obdivoval, jiné děsila a všichni měli nějaký názor. I v tomto případě při bližším pohledu zjistíme, že mnozí mluví hlavně o svém imaginárním Švédsku. Příkladem mohou být dva texty uveřejněné v poslední době ve dvou respektovaných levicových listech.

V britském Guardianu vyšel názorový článek, který už ve svém titulku oznamuje, že švédský model selhal. Autor srovnává mnohem větší úmrtnost ve Švédsku ve srovnání s jeho severskými sousedy – a má v tom samozřejmě pravdu. Jenže se ukáže, že hlavním záměrem tohoto autora je kritizovat britskou pravicovou vládu, která prý vedla pošetilou, bezohlednou a ideologicky špatnou politiku a odvolávala se přitom na švédskou inspiraci.

Krátce poté vyšel v izraelském Haaretzu článek od izraelského novináře působícího ve Švédsku. Ten zas hned v titulku oznamuje, že švédský model neselhal. Je prý naopak úspěšný a autor se řečnicky ptá, proč nikdo nemluví o selhání „belgického modelu“, když Belgie má mnohem horší čísla úmrtnosti než Švédsko a přitom Belgie zavedla tvrdý lockdown.

I tento autor má své vlastní záměry. Polemizuje třeba s izraelskou armádní rétorikou „boje s covidem“, případně chce obhájit Švédsko, zemi s levicovou vládou, před nespravedlivými pomlouvači.

Úplný rozpor mezi dvěma zdánlivě názorově blízkými autory je asi dán nejen tím, že oba si do Švédska projektují vlastní představy, ale možná i tím, že situace je prostě složitá a v řadě ohledů paradoxní.

Švédská vláda je levicová, ale její koronavirová politika je založena na velmi liberální myšlence, že stát nemá příliš zasahovat do rozhodování občanů, dokonce ani v zájmu jejich ochrany. Ovšem je to i výsledek ústavy, která vládě některé kroky ani neumožňuje – a ano, ve Švédsku svou ústavu respektují.

Nebo to lze formulovat zcela jinak, třeba socialisté navzdory svým ideálům nebrali dostatečné ohledy na ty nejzranitelnější, totiž seniory a obyvatele přistěhovaleckých komunit.

Hru na jednorozměrné hodnocení „švédského modelu“, který se navíc v čase měnil, můžeme hrát donekonečna. Přitom zatím ani nevíme, jak měřit úspěšnost toho kterého modelu. Každý stát počítá své oběti covidu jinak, nevíme, jestli a jak započítat ty, kdo kvůli izolaci propadli depresím, alkoholismu, trpí násilím nebo navždy přišli o práci, navíc nejsme u konce epidemie. A je vůbec politika pro Švédsko vhodná i pro Itálii? A tak dále.

Prostě, věci jsou složité, je třeba vidět nuance a proporce a dělat závěry na základě relevantních faktů a spolehlivých zdrojů, třebaže je to namáhavé. Ale to vlastně platí vždycky.