Tak ve středu vesmíru tak, jak je Toronto známo všem v Torontu, kromě nás ostatních, měli zlatou oslavu (čili, jak tomu radostně říká tamní list Nový domov, Golden Gala). Společenským vyvrcholením (zlatým hřebíkem?) události prý byla přítomnost dvou velvyslanců s manželkami. Až potud se nic neděje. Když nemají nic lepšího na práci, nechť si oslavují třeba platinově, pakliže oslavují za své.

Nicméně, když se člověk v nadšeném článku o té oslavě na stránkách Nového domova dočte, že přítomni byli NAŠI diplomaté a myslí se tím zmínění velvyslanci ze dvou zemí střední Evropy, Česka a Slovenska, zachtělo by se člověku proskočit stropem, zalétnout do Toronta a požádat autora/autorku těch řádků, aby se laskavě vrátil(a) do Čech či na Slovensko a zůstal(a) tam, aby mohl(a) ty dva diplomaty považovat za své.

Žijeme v Kanadě, mnozí z nás se stali kanadskými občany a přísahali jsme (mimo jiné) věrnost Jejímu Veličenstvu Alžbětě toho jména druhé, atd. K těm z nás, kteří kvůli tomu, co si mysleli (a často také jak si to mysleli) nemohli vykonávat své řemeslo v tehdejším Československu, se Kanada zachovala ohromně slušně. Přijala nás a dala nám možnost žít tak, jak jsme si vždycky představovali, že mají žít slušní lidé.

Až do roku 1989 to bylo poměrně jednoduše černobílé. Tady jsme my, támhle jsou bolševici. Posledně zmínění se sice pokusili tuhle čáru trochu cynicky vygumovat, když přišli se skvělým nápadem o tzv. "úpravě vztahů", ale i tak, většina z nás to prokoukla. Při té příležitosti budiž podotknuto, že to prokouklo i tehdejší vedení spolku, který si dnes říká České a slovenské sdružení v Kanadě.

Jenže pak (prý) padla vláda jedné strany. Při pohledu na to, co se ve středu Evropy děje dnes, začíná mít člověk určité pochyby, ale dejme tomu. V každém případě může každý, kdo chce (a kdo na to má) cestovat z Česka kamkoliv (a kdykoliv) se mu zachce, bez devizových příslibů a výjezdních doložek. A Češi v cizině, či přesněji, v našem případě, Kanaďané českého původu, si mohou zajet do tzv. "staré vlasti" bez ponižujících "úprav vztahů", které se mj. dožadovaly, že upravivší se občané se musí v cizině chovat tak, aby se za ně socialistické Československo nemuselo stydět.

Ale, jak řečeno, to bývala černobílá situace, kdy loajalitu k tzv. "staré vlasti" tatáž přímo vynucovala.

Teď nás nikdo nenutí k ničemu, takže najednou vidíme, že čeští či slovenští diplomati jsou "naši" diplomati a že České a slovenské sdružení v Kanadě považuje za svoji čestnou povinnost připomínat svým pobočkám, že si mají požádat o příspěvky na činnost od české vlády, a ty pobočky se domnívají, že vskutku není lehčího způsobu, jak získat prachy na další činnost. Kupodivu ale mnohé z těchto poboček současně získávají peníze z nejrůznějších prostředků, které jim poskytují kanadské vládní úřady na nejrůznějších úrovních, od federální až po místní. A přesto se nestydí a vedle kanadského daňového poplatníka ždímají i jeho český protějšek.

Je na to v češtině takový pěkný výraz. Vyčuranost. Hulváti jdou dál a říkají tomu vychcanost. Jsem hulvát.

Nezapomenutelný Josef Škvorecký ve svých povídkách o životě exilové společnosti tenhle přístup popsal tak, jak to uměl jen on. Jakýkoliv pokus o novější popis by byl trapně zbytečný.

Jistě, jistě, patří teď k módním a moderním způsobům myšlení (k módě sezóny, jak zpívával Jiří Suchý), že státní příslušnost je vlastně bohapustá formalita. Ostatně, jedině tak se přece také mohlo stát, že v Čechách většině národa nevadilo, když poměrně velice zapomenutelný profesůrek z poměrně velice zapomenutelné školy (Jan Švejnar) kandidoval na nejvyšší stolici v zemi, činíce tak jsa pořád ještě občanem Spojených států. Nikdo se nepozastavil, když řekl, že kdyby vyhrál, amerického občanství se klidně vzdá. Na to, co by udělal, kdyby nevyhrál, na to už se nikdo neptal. To bylo převážné většině českého národa naprosto fuk. O tom, že tím Jan Švejnar jen tak mimochodem porušil americké zákony, o tom se v Čechách nemluvilo skoro vůbec. Totiž: podle zákonů své nové vlasti, té, kterou si zvolil dobrovolně, nikoliv tedy té, do níž se narodil, měl Jan Švejnar okamžitě sdělit patřičným americkým úřadům, že se stal zástupcem cizí země. Doslova: cizí mocnosti. Měl tak učinit ve chvíli, kdy se jím stal. A to bylo dávno před tím, než začal kandidovat. Asi si (vychcaně) řekl, že Česká republika přece není žádná mocnost, tak co.

Tím se dostáváme k jádru pudla.

Nikdo nás nenutil, abychom se odstěhovali z Československa, pakliže ovšem nepovažujeme za donucení chování tehdejšího režimu. A rozhodně nás nikdo nenutil, abychom se stěhovali do Kanady, ba dokonce abychom se ucházeli o její občanství.

Jsme v Kanadě. Máme její občanství. Měli bychom se chovat podle toho. Mezi dobré kanadské zvyky, zavezené sem anglo-saskými přistěhovalci dávných dob, patří také naprostý nedostatek vychcanosti.

Stydět bychom se měli, že připustíme, aby někteří z nás začali do země javorového listí zanášet hanebné zvyklosti ze srdce Evropy, včetně naprostého nedostatku poctivosti.

A nestydíme-li se za tohle, měli bychom se stydět alespoň za ten nedostatek studu.