Počátkem května slaví Japonsko Den ústavy. Jde o jeden z řetězce svátků nazývaného Zlatý týden, které běžný Japonec zpravidla využije k tomu, aby na týden či dva zapomenul na práci a věnoval se tolik vzácnému odpočinku. Letošní svátek, věnovaný základnímu zákonu země, však na rozdíl od let minulých proběhl ve znamení diskusí, ale i demonstrací, v kterých bylo téma konstituce a jejího dalšího osudu zevrubně propíráno.

Premiér Šinzó Abe se totiž nijak netají s tím, že revize japonské ústavy je jedním z jeho stěžejních politických cílů. Současná ústava totiž není tak úplně domácího původu. Po druhé světové válce její převážnou část načrtly Spojené státy. Řada Japonců na ústavu nahlíží jako na základní kámen, na kterém poválečné Japonsko postavilo svůj ekonomický boom, jiní se však domnívají, že některé části již neodpovídají současným potřebám.

Jaký má Abe k ústavním změnám mandát? Politika jeho Liberálně demokratické strany je díky doposud úspěšně probíhajícím ekonomickým reformám nazývaných abenomika velice úspěšná - jeho kabinet má nebývalou podporu téměř tří čtvrtin populace, čili v případném referendu by jeho iniciativa určitě prošla. V červenci se budou konat řádné parlamentní volby a dá se předpokládat, že pokud nedojde k něčemu neočekávanému, liberální demokraté ještě posílí, takže lehce překročí dvoutřetinové kvorum v obou komorách parlamentu, které je k vypsání všelidového hlasování potřebné.

Abeho kabinet chystá jedno zásadní zákonodárné opatření, které by podle mnohých mohlo dosavadní ústavní stabilitu značnou měrou rozkolísat. Chystá se předložit návrh, který by dosavadní dvoutřetinové kvorum snížil na prostou většinu. Takové opatření by podle mnohých vedlo k tomu, že s konstituční iniciativou by se v parlamentu netrhly dveře, protože ústavu by chtěl ku obrazu svému měnit každý volební vítěz. Základní zákon země by se tak stal mocenským nástrojem momentálně vládnoucí politické strany, postrádající širší celonárodní konsensus.

Nejdiskutovanější části konstituce je bezesporu Článek 9, který - pokud je brán doslova - zakazuje jakoukoliv činnost země na poli vojenském mimo území země. A byly to paradoxně právě Spojené státy, kvůli kterým Japonsko ústavu obešlo, když se na jejich žádost účastnilo řešení středovýchodní krize. Podílelo se sice jen na týlových a logistických operacích a to ještě pod společným praporem mezinárodních sil, ale přece jen to bylo od konce druhé světové války poprvé, kdy bota japonského vojáka stanula mimo vlastní území.

Je revize ústavy skutečně nutná? Od roku 1947 se celosvětové rozložení sil i situace ve východoasijském regionu výrazně změnila. Japonsko leží v průsečíku zájmů tří mocností - Spojených států, Číny a Ruska. Přestože Amerika představuje jeho hlavního spojence a garanta bezpečnosti, nelze nevidět, jak se původně poněkud paternalistický americko-japonský vztah postupně rozvolňuje ruku v ruce s tím, jak historicky vzniklým politickým vazbám postupně stále více konkuruje ekonomický pragmatismus.

Letmým pohledem na mapu lze zjistit, že přes veškeré nedostatky představuje současné Japonsko nejdemokratičtější zemi regionu. Povýšení dosavadní domobrany na regulérní armádu by znamenalo emancipaci země na mezinárodní scéně a s nenulovou pravděpodobností i umravnění severokorejské diktatury. Militarizace a nebezpečí rozpoutání války ze strany Japonska hrozí asi tak jako od Německa.