Protiizraelsky naladěná média si s chutí pomlaskávají na tučném soustu: izraelská armáda střílela na hranicích do neozbrojených palestinských demonstrantů, kteří manifestovali svůj nesouhlas se vznikem židovského státu před 63 lety. Statisíce Arabů z něj tehdy musely uprchnout nebo byly vyhnány a svůj protest proti této dávné křivdě jich ve výroční den 15. května celá desítka zaplatila životem a další desítky svou krví.

Znovu se bude, jako vždycky při podobných příležitostech, pranýřovat nepřiměřenost izraelské reakce. Demonstranti, kteří prolomili pohraniční zátarasy, neměli přece v úmyslu v Izraeli vraždit?! Muselo se do nich rovnou střílet?

Zkusme si představit podobnou situaci na našich hranicích s Německem. Sudetští Němci, kteří byli vyhnáni ze svých domovů po prohrané válce (dnes už ovšem převážně spíš jejich potomci) ve výroční den své prohry přijdou demonstrovat na naši hranici svůj nesouhlas s výsledkem války a své právo na návrat do svých tehdejších domovů. Aby analogie byla alespoň trochu přiměřená, musíme ovšem současnou evropskou realitu poněkud opravit: v Německu pořád ještě vládne fašistická diktatura a hranice je tudíž z naší strany dosud chráněna zátarasy z ostnatého drátu. A protože Německo s námi odmítá podepsat mírovou smlouvu (stejně jako ji dosud nepodepsaly Libanon ani Sýrie s Izraelem) a nijak se netají s tím, že jeho cílem stále zůstává likvidace českého státu, mají naši pohraničníci rozkaz zachovat sice zdrženlivost, jakýkoli pokus o násilné překonání hranice však rozhodně zastavit.

Současná libanonská i syrská vláda velmi dobře ví, že pokus prolomit izraelskou hranici vojenskou silou by byl pro ni sebevražedný. Ocitla by se rázem v roli agresora, který by sice měl na své straně tajné nebo i veřejné sympatie některých arabských států, ale světová veřejnost by je odsoudila a Izrael by patrně neváhal využít svého nepopiratelného práva rozdrtit útočníka přímo v jeho hlavním stanu v Bejrútu či v Damašku. Půjdou na to tedy chytřeji: nechají proti pohraničním zátarasům vytáhnout civilisty vyzbrojené pouze nůžkami na ostnatý drát. Izraelská armáda je buďto postřílí, a tím se celému světu představí jako zavrženíhodná horda barbarů a lidožroutů, která krvežíznivě masakruje pokojné demonstranty, anebo bude jen pasivně přihlížet, jak nepřátelské davy jásají na „nenásilně“ dobytém území a oslavují vítězství nad papírovým židovským tygrem.

Jak se Izrael má, jak se musí v takové situaci kterýkoli stát zachovat? Nepochybně ne jinak, než by se musela zachovat i naše armáda vůči sudetským provokatérům: dát jim jednoznačně na srozuměnou, že žádný útok proti státní svrchovanosti se trpět nebude. Jak to dopadlo, když jsme Sudety bez jediného výstřelu vyklidili, pamatujeme si ještě velmi dobře.