Mylné představy, zkreslené informace a neznalost, které provázejí obecný postoj k právnímu statusu židovských osad ve sporné oblasti Judska a Samaří (Západní břeh Jordánu), odrážejí obecný postoj k jedinečnému fenoménu obnovy židovského národního domova v Zemi izraelské.

Pravdou je, že právní status Judska a Samaří je zakotven v autoritativních, závazných a mezinárodně ratifikovaných smlouvách, které uznávají, že tato oblast je kolébkou židovské historie, kultury, aspirací a náboženství.

„Věrnost právu je podstatou míru,“ vyjádřil se profesor Eugene Rostow, bývalý děkan právnické fakulty Yaleovy univerzity, bývalý náměstek ministra zahraničí a spoluautor rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 ze dne 22. listopadu 1967. Rostow se usnesl, že podle mezinárodního práva „mají Židé stejné právo usadit se na Západním břehu Jordánu jako v Haifě“.

Prof. Rostow určil, že podle rezoluce č. 242, jejímž byl spoluautorem, „je Izrael povinen stáhnout se „z území’“, ovšem nikoli „z celého území“, ale „z části území“, která zahrnují „Judeu a Samaří (“Západní břeh Jordánu“), východní Jeruzalém, pásmo Gazy, Sinajskou poušť a Golanské výšiny“. Navíc rezoluce vyzývající ke stažení ze „všech“ území byly v Radě bezpečnosti a Valném shromáždění zamítnuty... Izrael neměl být nucen vrátit se ke „křehkým a zranitelným’“[9-15 mil širokým] liniím..., ale k „bezpečným a uznaným“ hranicím, na kterých by se strany dohodly... Při uzavření míru s Egyptem v roce 1979 se Izrael stáhl z celého Sinaje... [což činí] více než 90 % území okupovaných v roce 1967...“.

Bývalý předseda Mezinárodního soudního dvora, soudce Stephen M. Schwebel, prohlásil: „[Izraelské] dobytí území v roce 1967 bylo spíše obranné než agresivní... [jak] naznačuje předchozí uzavření Tiranského průlivu Egyptem, blokáda izraelského přístavu Ejlat a shromáždění [egyptských] vojsk na Sinaji spolu s vyhoštěním pohotovostních sil OSN...“. [a] Jordánskem zahájené nepřátelské akce proti Izraeli... Arabská invaze do vznikajícího Státu Izrael v roce 1948 dále ukázala, že egyptské zabrání pásma Gazy a jordánské zabrání a následná anexe Západního břehu Jordánu a starého města Jeruzaléma byly protiprávní.... Mezi Izraelem, jednajícím v letech 1948 a 1967 obranně podle článku 52 Charty OSN, na jedné straně, a jeho arabskými sousedy, jednajícími v letech 1948 a 1967 agresivně, na straně druhé, má Izrael větší právní nárok na území, které bylo [britským mandátem] Palestina, včetně celého Jeruzaléma... Z toho vyplývá, že úpravy linie příměří z roku 1949 mezi těmito státy na bývalém palestinském území jsou zákonné...“.

Právní status Judska a Samaří je zakotven v následujících autoritativních, závazných a mezinárodně ratifikovaných smlouvách, které uznávají, že tato oblast je kolébkou židovské historie, kultury, aspirací a náboženství:

1) Balfourova deklarace ze dne 2. listopadu 1917, kterou vydala Velká Británie, vyzývala k „vytvoření národního domova pro židovský národ v Palestině...“.

2) Rezoluce ze dne 24. dubna 1920, přijatá na mírové konferenci Nejvyšší rady spojeneckých mocností v San Remu po první světové válce, zahrnula Balfourovu deklaraci a svěřila obě strany řeky Jordán mandátu pro Palestinu: „Mandát bude odpovědný za uvedení [Balfourovy] deklarace v život... ve prospěch zřízení národního domova pro židovský národ v Palestině.“ Jednalo se o jeden z více než 20 mandátů (poručnictví) zřízených po 1. světové válce, který byl zodpovědný za většinu hranic na Blízkém východě.

3) Mandát pro Palestinu, ratifikovaný 24. července 1922 Radou Společnosti národů, pověřil Velkou Británii zřízením židovského státu v celé oblasti západně od řeky Jordán, jak dokládá článek 6: „[podporovat]... těsné osídlení Židů na této půdě, včetně státní půdy a pustin...“. Mandát je věnován výhradně židovským národním právům.

4) Článek 80 Charty OSN z 24. října 1945 začlenil mandát pro Palestinu do Charty OSN. V souladu s tím nemůže OSN ani žádný jiný subjekt převést židovská práva v Palestině, včetně přistěhovalectví a osídlení, na jinou stranu.

Rezoluce Valného shromáždění OSN o rozdělení Palestiny č. 181 z 29. listopadu 1947 byla nezávazným doporučením - stejně jako všechny rezoluce Valného shromáždění - nahrazeným závazným mandátem pro Palestinu. Dohody o příměří mezi Izraelem a jeho sousedy z roku 1949 vymezily hranice před příměřím v roce 1967 - neratifikované.

Podle článku 80 Charty OSN a Mandátu pro Palestinu válka v sebeobraně v roce 1967 vrátila Jeruzalém a Judsko a Samaří jejich zákonnému vlastníkovi, židovskému státu. Z právního a geostrategického hlediska se na přítomnost Izraele v Judeji a Samaří nevztahují pravidla „válečné okupace“, protože tato oblast není „cizím územím“ a Jordánsko nemělo v roce 1967 na tuto oblast legitimní nárok. Pravidla „válečné okupace“ se rovněž neuplatňují s ohledem na izraelsko-jordánskou mírovou smlouvu z roku 1994.

Čtvrtá Ženevská úmluva z roku 1949 sice zakazuje nucené přesuny obyvatelstva do oblastí, které předtím okupovala legitimní svrchovaná mocnost, ale Izrael nenutil násilně Židy, aby se v Judeji a Samaří usadili, a Jordánsko nebylo mezinárodně uznáno jako jeho legitimní svrchovaná mocnost.

Dohoda z Osla z roku 1993 a Prozatímní dohoda mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou z roku 1995 navíc nezakazují židovské osady v Judeji a Samaří a stanoví, že tato otázka bude projednána během jednání o trvalém statusu, což každé straně umožňuje plánovat, vymezovat zóny a stavět v oblastech pod její kontrolou. Pokud izraelská výstavba předjímá jednání, pak arabská výstavba - která je dramaticky větší - dramaticky předjímá jednání.

A konečně, pojem „Palestina“ byl římským pokusem - po židovském povstání v roce 135 n. l. - vymazat Židy a judaismus z lidské paměti. Nahradil „Izrael, Judsko a Samaří“ pojmem „Palaestina“, odvozeným od Filištínů, úhlavního nepřítele židovského národa, jehož původ nebyl v Arábii, ale na řeckých Egejských ostrovech. Kampaň proti legálnímu židovskému osídlení sporné - nikoli okupované - oblasti Judska a Samaří je založena na hrubých zkresleních a podněcuje nedůvěru k právu, což podkopává snahu o mír.