Stojím na schodech iráckého uprchlického centra, mešita naší paní Zajnab v Damašku. Okolo mne se kupí černé vrány, ženy v černých abbájách. "Léky, léky," ukazují předpisy. Ukazují nafouklá hrdla, onemocnění štítné žlázy. Na rukou řvoucí, postižené děti. Uprostřed přijímací haly, s okny a klimatizací, sestřičky v bílém spořádaně vyřizují platby, pacientům rozdávají pořadní lístky. Takové centrum nikde v Iráku neexistuje. Tito lidé také mají boty. A přesto? Mezinárodní humanitární pomoc se na jejich chronická onemocnění štítné žlázy nevztahuje. Nevztahuje se na srdeční vady, ani na diabetes. "Vše musíme platit, dochází nám léky, proto můj bratr, můj muž, můj syn odjeli minulý týden do Bagdádu. Pro peníze. Sto kilometrů za hranicemi je zabili. Všechny. Mého muže také minulý týden zabili. Mého muže také: je mrtvý, Alláh Alláh." Vy Iráčané se musíte přestat zabíjet. My vám dáme peníze, ale vy se musíte přestat zabíjet. "My se nezabíjíme. Zabila je hukůma, hukůma," křičí všichni. "Vláda, vláda." Sotva polykám. Dva miliony iráckých uprchlíků v Jordánsku a dva miliony iráckých uprchlíků v Damašku jsou přesvědčeni, že ten, kdo jej zabíjí, je jejich vlastní vláda.

Vytane mi na mysli Bernard Kouchner, bývalý šéf Lékařů bez hranic a francouzský ministr zahraničí: nekritizoval Američany, ani mezinárodní společenství, nevolal po odchodu Američanů, ani po více multilateralismu. Řekl jediné jasně: vláda Núrího al Malíkího nefunguje. Nurí al Malikí byl vybrán ve vládní krizi, kterou zvolená vláda nebyla schopná řešit. Vláda je úplně zkorumpovaná a slabounká. Ale zabíjet své vlastní občany? Všichni ji mají za přímou okupační iránskou vládu. A ani ona nemá vliv na jihu země. V září tohoto roku se britské jednotky stáhly z jihu, z Basry. Zůstaly pouze v několika opevněních. Jih je ovládán iránskými milicemi. Těm dobře posloužily britské pontonové mosty přes Šatt al Arab. Dostali se přes ně muži v bílých toyotách se zelenými islámskými vlajkami. Drancují domy, jejich obyvatele nutí pod trestem zastřelení ukrývat zbraně. Nikdo nikomu nevěří a nikdo se nikomu nesvěří. V každé rodině totiž někdo chybí. Raději se neptám a zbraně jim schovám, říká si každý. Jih byl předtím pouze šíitský, nyní je íránský. Střed země je kontrolován ministerstvem vnitra a vládou, které jsou plně v iránských rukách. Zajímání, popravy běží v té smutné zemi dál.

Americké generál Petraeus nedávno ve svém projevu uvedl: Akce, ovlivněné Íránem, typologicky podobné akcím Hizbulláhu, sužují Irák. Írán je vede, Hizbulláh je přítomen.

Klíčovým problémem Iráku nejsou Američané a nejsou to Iráčané. Jsou to Peršané, přesněji íránské revoluční gardy. Ovládají loutkovou a v krizi dosazenou vládu Núrího al Malikího.

Irácká společnost, rozbitá mučením, zabíjením, válkou a nedostatkem, je příliš postižená. Nikdy svobodně nevládla sama sobě. Ústava, o kterou v Iráku tolik jde, je ústavou kompromisní. Podle ní je Irák zemí Iráčanů, ale také šíitů, sunnitů a ostatních věr. Je federací s velkým významem nezávislých provincií. Islám je podle ní zdrojem práva. Touto ústavou se šílené rozdělení společnosti nepřekoná. Opětovné projednání ústavy v iráckém parlamentu je jedinou pokornou cestou k znovuobnovení stability. K tomu je zapotřební irácké vlády.

Stejně jako ve všech mírových procesech, i tady neplatí co dřív: vejce, nebo slepice. Opatření pro udržení míru musejí být souběžná. Vejce i slepice zároveň. Vládá musí mít bezpečnostní jistotu, dostatečnou sebejistotu, aby v parlamentu mohla otevřít jednání o ústavě. Bez toho nebude pravou respektovanou vládou. Parlament bude jednat dlouho a obtížně. Možná dojde k dalším volbám. Ty minulé byly sice svobodné, ale závislé na životech amerických občanů. Svými životy za ně zaplatilo mnoho amerických vojáků.

Vnitřní stabilita, potřebná pro jednání parlamentu o ústavě, stabilizace vlády, domobrany, jejich posílení proti iránským revolučním gardám, jsou kroky, které Irák potřebuje.Tento čas není americký čas. Po všech obětech, po všech mrtvých, je Irák na takovém dně svého bytí, že je schopen odrazu ode dna, racionálního jednání o ústavě a kompromisu o vládě. Tak konec konců zní zpráva generála Petraeuse: další bezpečnostní propad zastaven. Nic se nezlepšuje. Situace se jenom pomalinku začíná stabilizovat. Lidé v provincii Anbár pochopili, že povstalci nemohou zvítězit. A proto je důležité udržet v zemi Američany. Pro nás analytiky je to důležité především ve vztahu k Íránu. Stejně jako radar v České republice, stejně jako tvrdé ekonomické sankce, musí jasně definovaná přítomnost amerických vojáků v Iráku poslat tvrdý signál: my vám Irák nepřepustíme!

Iráčané potřebují horizont jako všichni během mírových procesů: funkční ústava, funkční vláda, kontrola Iráku ve vztahu k íránským revolučním gardám. Potom odejdeme.

Čas odchodu, nechtějí-li Američané potvrdit Bushovu aroganci a hloupost, není časem americkým, není časem amerických presidentských voleb. Čas Iráku není časem Ameriky. Logika amerických prezidentských voleb nehraje v Iráku roli. Má-li být naplněn cíl, tj. obhajoba bezpečného života každého jednoho Iráčana, není čas na amerických odchod. Čas Iráku musí být časem těch, kvůli nimž byla operace Irácká svoboda spuštěna. Podle mého drzého soudu jsem v horizontu roku 2015.

Autorka, europoslankyně za SNK-ED, je předsedkyní stálé delegace Izrael-EP