Před 50 lety se Izrael ubránil ohrožení ofenzivní válkou. Byla asi nejkratší v moderní historii, přinesla ikonické vítězství Davida nad Goliášem, ale i obsazení arabských území a důsledky, které jsou živé dodnes.

Šestidenní válka nepatří do historie. Připomíná se nejen v lexikonech, ale i v současných jednáních o Svaté zemi. Na to, že v téže době vypukla válka v nigerijské Biafře a přinesla čtyřikrát tolik obětí, svět zapomněl. Ale hesla typu „okupace palestinských území“ nebo „návrat na hranice z 4. června 1967“ se opakují stále. Kdepak historie.

Arabský svět i pokrokáři Západu spatřují v šestidenní válce a jejích důsledcích hlavní kořen zla ve Svaté zemi (ne-li už v samotné existenci židovského státu). Tvrdí, že mír přinese pouze návrat na hranice ze 4. června 1967. Izraeli ta válka naopak potvrzuje zkušenost, že aby přežil, musí spoléhat sám na sebe a jeho prioritou musí být bezpečnost. Byla pro něj existenční, neboť porážka by ukončila existenci židovského státu. I proto jsou lekce z ní stále živé.

Když selžou záruky velmocí

Ta válka překvapila mnoha věcmi – rychlostí, intenzitou, motivací, s níž Izrael hájil své právo na existenci, a i svým metafyzickým charakterem, když Izrael dobyl Staré Město v Jeruzalémě s nejsvětějšími místy judaismu. Ale nepřekvapila svým vznikem. Nebyla svévolí či agresí Izraele, jak se často říká. Byla spíše plodem selhání mezinárodních záruk a izraelského pudu sebezáchovy.

Cestu k ní zajímavě líčí David Makovsky, bývalý člen amerického týmu při izraelsko-palestinských jednáních. V zimě 1957 USA, Británie a Francie slíbily Izraeli, že stáhne-li vojáky ze Sinaje, zaručí mu svobodu plavby po Rudém moři (a tím i zásobování ropou). Jenže když v květnu 1967 Násirův Egypt uzavřel Tiranskou úžinu pro izraelské lodě, záruka vyšuměla. USA byly pohlceny Vietnamem a francouzský de Gaulle Izraelcům řekl, že „to bylo v roce 1957 a teď je rok 1967“.

Je to zásadní moment, který stojí za připomínku víc než samotné boje. Nepřipomíná Budapešťské memorandum z roku 1994? Jím velmoci zaručily Ukrajině bezpečnost výměnou za to, že se vzdá jaderných zbraní zděděných po rozpadlém Sovětském svazu. Ale když Rusko v roce 2014 obsadilo Krym, záruka se rozplynula. Podobně velmocenské záruky nefungovaly už na jaře 1967.

Když egyptský prezident Násir poslal k izraelské hranici tisíc tanků a sto tisíc vojáků, navíc uzavřel Tiranskou úžinu a od ručících velmocí nepřišla žádná účinná reakce, Izrael to považoval za casus belli. V pondělí 5. června odstartovaly jeho stíhací bombardéry k letištím Egypta, jejichž osazenstvo ještě spalo, čímž šestidenní válka oficiálně začala.

Do svatyně v bagančatech

Boje byly rychlé a intenzivní. Na devadesát procent egyptského letectva (419 strojů) zničili Izraelci ještě na zemi, ale to nebyl konec. Není náhoda, že nejúspěšnějším tryskovým stíhačem na světě je Giora Epstein. V letech 1967–1973 sestřelil 17 strojů, více než i ti nejlepší Američané. Pozemní ofenziva mířila k Suezskému průplavu, kam dorazila již druhý den. Na obálce magazínu Life pak vyšla ikonická fotografie izraelského vojáka osvěžujícího se ve vodě Suezu (na okraj: na té fotce nedrží v ruce izraelský samopal, ale trofejní kalašnikov).

Válka se již první den rozšířila o další fronty, ale i na tom nesl hlavní podíl Egypt. Násir totiž tvrdil, že izraelský útok úspěšně odrazil, což mělo dvojí dopad. Jednak vyrazili do boje Syřané a Jordánci. A zároveň Moskva neviděla důvod k neklidu. Izrael tedy zahájil další dvě ofenzivy – proti Sýrii na Golanské výšiny a proti Jordánsku.

Útok na Golany přinesl těžké ztráty, ale měl jasnou logiku. Právě z této horské pozice byly dvacet let ostřelovány zemědělské oblasti severní Galileje. Její dobytí tedy definitivně zajistilo bezpečnost obyvatel na severu.

Méně strategicky, leč o to „duchovněji“ působil boj na jordánské frontě. Staré Město v Jeruzalémě bylo po předchozích dvacet let pod správou Jordánska (lze říci i „pod okupací“, neboť původní plán OSN s připojením Západního břehu Jordánu k hášimovskému království nepočítal). Z pohledu vojáků mělo Staré Město s posvátnými a historickými místy judaismu jen malý význam. Legendární ministr obrany Moše Dajan prý nahlas uvažoval, zda Izrael „tenhle Vatikán“ opravdu potřebuje. Jeho přístup odrážel sekulární uvažování tehdejších elit Izraele – lidí ražených socialistickým establishmentem, často kibucniků. A přece už během bojů získalo dosažení Starého Města metafyzický ráz.

Pěkně to líčí novinář Josi Klein Halevi v knize „Jako ve snu“, založené na rozhovorech s tehdejšími aktéry (ukázky z ní otiskl pražský časopis Roš chodeš): „Chrámová hora byla tak nedostupná, že Židům zbývala jen představa, že ji získají zpět za časů Mesiáše. A teď se Joel chystal vyběhnout na nejsvětější místo v bagančatech a v doprovodu nikoli proroků, ale kibucniků, kteří jedli vepřové.“ Tak to cítil výsadkář z první armády svrchovaného židovského státu po 18 stoletích.

Ale i tady bylo třeba rozlišovat, kde je tenká hranice mezi vojenskou operací a svatou válkou s islámem. Když chtěl vrchní armádní rabín Goren zatroubit na šofar u Skalního dómu, pomocník ho zadržel. Vždyť právě takové gesto by mohlo působit tak, že Židé si dělají nárok na celou Chrámovou horu včetně svatyň islámu.

Poslední válka bez televize

I toto patří k živým připomínkám šestidenní války a jejích dopadů. Často je snadnější vyhrát válku než zajistit mír a stabilitu po ní. Je fakt, že palestinská reprezentace stále odmítá uznat židovský národní stát v jakýchkoliv hranicích. Izrael tedy bezpečnostní nárazník získaný před 50 lety potřebuje a prosté stažení na linii příměří do stavu ze 4. června 1967 by nic nevyřešilo. Ale zároveň nedokáže přesvědčit svět, že Palestinci už půlstoletí nežijí pod okupací.

Šestidenní válka byla protipólem vietnamské, časově souběžné. Tu Amerika prohrála hlavně doma, neboť její temné stránky šířila televize. Naproti tomu šestidenní byla poslední válkou Západu bez televizní účasti (veřejné vysílání začalo v Izraeli až v květnu 1968). Ne snad že by to rozhodlo o jejím výsledku, ale ta připomínka patří k jejímu odkazu.

LN, 3.6.2017