Nejlepší sportovci trénují na odložené olympijské hry v Tokiu, ale nevědí, jestli to má smysl. Kvůli koronaviru je chystání olympiády stavěním hradu na písku. Ale co mohou závodníci dělat jiného, když je to jejich povolání?

Konání olympiády, která má dlouhou a zajímavou historii, by bylo potřebné, protože velkých událostí, v nichž nepřevládá smutek a násilí, není mnoho. Zároveň je třeba si přiznat, že novodobé olympijské hry se od svých roztomilých začátků změnily k horšímu. Narostly do obludných rozměrů a různých nešvarů.

Státy je berou hodně vážně. Pořadatelské země se chtějí před světem vytáhnout a některé se snaží upozornit na přednosti své ideologie. Začal s tím Hitler roku 1936 v Berlíně, pokračovali Sověti roku 1980 v Moskvě a Číňané roku 2008 v Pekingu. Jiné země ohromují nákladnou show při zahájení a ukončení. V době studené války se soupeření dvou mocenských bloků přeneslo i na sportoviště a zejména SSSR dělal všechno možné, aby byl ve sběru medailí úspěšnější než USA. To se mu díky drilu svých sportovců, většinou „sympatických studentů“, dařilo. Heslo „Dohnat – předehnat!“ tentokrát vyšlo.

Kvůli úspěchu se začalo dopovat. V tom ale Sověty přemistroval jejich spojenec NDR, která šla na doping vědecky. S pomocí tabletek, injekcí, transfuzí a jiných metod vytvářela ze svých reprezentantů monstra. Zejména endérácké plavkyně vyhlížely někdy až obludně. Po zániku NDR toho Němci nechali, nikoliv však Rusové po rozpadu SSSR. Zkoušejí to pořád a pořád, ale tentokrát už jim to neprochází. Na nepoctivost se dnes může přijít i dodatečně a výsledky se pak upravují. Důvěryhodnost olympijských her je tak pošramocena. Když sportovec na stupních vítězů dojatě poslouchá svou hymnu a raduje se ze zlaté medaile, mohou mu ji za osm let sebrat.

Olympiáda je pořád ještě chápána jako soutěž národů, ale i v tom to začíná skřípat. Reprezentovat zemi může dnes i ten sportovec, který s ní dříve neměl nic společného a kterému stát bažící po medailích udělil své občanství. Vyhledávaní jsou například keňští běžci na střední a dlouhé tratě.

Olympijské hry se už dávno zbavily svého amatérismu, ze všech sportů a jejich okolí nepokrytě čiší peníze.

Někdy do olympiády zasáhne politika a náboženský fanatismus. Za studené války došlo dvakrát k jejímu bojkotu (Moskva 1980 a Los Angeles 1984). I my jsme se museli podrobit a Kratochvílovou a spol. do USA neposlat. Na situaci tenkrát hodně vydělali Rumuni, protože Ceausescu Brežněva neposlechl. Hrůzná událost se odehrála roku 1972 v Mnichově, kdy islámští teroristé zavraždili několik členů izraelské výpravy. Hry pak byly na pár dní přerušeny. Antisemitismus na olympijských hrách je dodnes trpěn. Když muslimský závodník odmítne soupeřit s Izraelcem nebo mu podat ruku, jeho výpravě to projde.

Olympiáda je dnes tak kolosální podnik, že si ho mohou dovolit uspořádat jen bohaté státy, kterým jde také o prestiž. Sportoviště většinou nestačí, musí se stavět další, zejména zbrusu nový ohromující olympijský stadion. Roku 1900 v Paříži závodilo 997 závodníků z 24 zemí na velodromu, v parku, na kurtech a ve špinavé Seině. Na poslední olympiádě roku 2016 v Riu de Janeiro pak 11.300 závodníků z 207 zemí v mnoha sportovních zařízeních. O formu a kondici reprezentantů tam pečovali četní odborníci.

Rozbujelý počet sportovišť a sportovců je způsoben rostoucím množstvím sportů a disciplín. Některé sice zanikly (přetahování lanem, šplh, kriket, plavání pod vodou, skoky z místa…), další divné se však stále přidávají (zápas taekwondo, synchronizované plavání…). V Tokiu má přibýt dalších pět sportů. Některé sporty se rozplemenily až přespříliš. V plavání se nyní závodí ve 34 disciplínách, třebaže se pořád plave jen od jednoho okraje bazénu k druhému. Vyspělý jedinec tak snadněji než v jiných sportech může získat spoustu medailí, Američan Phelps si nahrabal 23 zlatých. Ve sportech těžké atletiky jsou zavedeny váhové kategorie, aby se mohli prát, boxovat a vzpírat i střízlíci. (Proč nejsou takové kategorie například ve vrhu koulí?)

K rozšiřování sportovního programu značně přispěla i přemrštěná rovnoprávnost. Ženy závodí na olympiádě již od roku 1900, ale počet jejich disciplín byl vždy o dost menší než u mužů. Za mého mládí běhaly v atletice jen na 100 m, 200 m a 80 m přes překážky, soudilo se tehdy, že větší vzdálenost by jejich organismus nesnesl. Dnes běhají i maratón. Obecně nyní platí, že v čem závodí muži, musí závodit i ženy. Ženy si vyboxovaly dokonce i box, zápas ve volném stylu a vzpírání. Nic proti ženám, ale na koukání tohle zrovna moc není. A to se ještě neozvali stoupenci současných pokrokových proudů, kteří mohou namítat: Jak to, že závodí jen dvě pohlaví, když je jich ve skutečnosti mnohem více?

Olympiáda mě vzrušovala od roku 1956, od OH v Římě roku 1960 již i v televizi. Chodil jsem na ni k zahulenému sousedovi, který byl taky sportovní fanda. Vzpomínám si, jak tehdy Armin Hary na 100 m porazil americké černochy a jakou senzací bylo vítězství bosého Abebe Bikily v maratónu. Ve smutném září 1968, kdy se uvažovalo, že do Mexika nepojedeme, jsem viděl úžasný skok Boba Beamona do dálky a krkolomný skok Dicka Fosburyho do výšky, radoval jsem se z vítězství výškařky Rezkové nad Ruskami a držel palce Věře Čáslavské, aby z kladiny a bradel nespadla. Každý olympijský úspěch našich mě vždycky velmi potěšil. A když za zvuků olympijské hymny vlajka s pěti kruhy stoupala, skoro mě to dojímalo.

Dnes už určitě ne, protože ona se nám olympiáda změnila. Stejně nikdo neví, jestli se bude konat.

 *************************

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.