První post-magellanovskou výpravu vedl Francesco Garcia Jofre de Loaisa. Sedm lodí a 450 mužů vyrazilo v roce 1525 ze Španělska. Tato cesta byla katastrofa. Francesco ztratil 5 lodí. Poslední dvě lodě byly s posádkou uvězněny na Molukách Portugalci.

Druhou výpravu organizoval Hernán Cortés pod velením Alavaro de Saavedraa, a tatovýprava také nedopadla dobře. Na Mindanao dorazila pouze jedna loď. Neschopný najít Cebu, Saavedra odplul do Tidore na Molukách, kde byl zajat Portugalci.

Třetí expedice, složená ze šesti lodí a 300 mužů, vyplula z Barra de Navidad v Mexiku, dne 1. listopadu 1542 a velel jí Ruy Lopez de Villalobos. V roce 1543 expedice dorazila na východní pobřeží ostrova Mindanao. Zde založili kolonii, později však kvůli nedostatku jídla vypluli do Tidore na Molukách, kde je Portugalci drželi v zajetí.

Čtvrté a nejúspěšnější výpravě velel Miguel López de Legazpi, také známý jako El Adelantado a El Viejo. Legazpiho cílem bylo zajistit základnu v jihovýchodní Asii, a vytvořit tak cestu zpět do Mexika, aby mohl být drahocenný náklad přepravován bez zásahu Portugalců.

Dne 21. listopadu 1564 vyplulo pět lodí a 500 vojáků z přístavu Barra de Navidad v Mexiku. Výprava se plavila Tichým oceánem 93 dní a s třemi loděmi a dorazila na Cebu. V roce 1570 vyslal Legazpi expedici na severní ostrov Luzon a příští rok tam sám dorazil. V roce 1571 Legazpi přesunul svou základnu do Manily, kde kolonisté založili své hlavní město v opevněném městě (Intramuros) v Manilském zálivu.

Španělsko tak bylo prvním národem, který dobyl a ovládl Filipíny. Během své nadvlády zanechalo na těchto ostrovech velmi hluboký vliv, přineslo své náboženství, svůj jazyk, svou kulturu, a je poněkud překvapující, že úředním jazykem se nestala španělština nýbrž angličtina. Jak ubíhal čas, rozkvět španělské říše přicházel a odcházel. Manila sloužila Španělům jako základna pro obchod s Čínou a Japonskem. Nizozemci se pokusili roku 1646 Filipíny dobýt, ale neúspěšně. Britský pokus z roku 1762 byl již úspěšnější, Manila byla Brity dva roky okupována, ale dohody obou zemí ji vrátily do španělských rukou. V druhé polovině 19. století se Filipíny staly druhou nejbohatší a nejlépe fungující zemi regionu, hned za Japonskem. Rozvoj však paradoxně přinesl i první generaci filipínských nacionalistů a intelektuálů a s nimi i snahy místních obyvatel o získání nezávislosti. První povstání v roce 1872 bylo neúspěšné. Roku 1896 se nacionální síly odhodlaly k další konfrontaci. 30. prosince 1896 byl popraven známý básník José Rizal, o kterém jsem se již zmiňoval minule. Tím z něj Španělé učinili silný symbol, který je dodnes na Filipínách uctíván jako největší národní hrdina. A tak se dá říct, že v roce 1800 se to tak všechno trochu rozpadalo.

Kuba a Filipíny byly poslední dvě velké kolonie Španělska, v obou koloniích probíhal boj o nezávislost. V této době byly Kuba Filipíny největším producentem cukru na světě. No a USA toužily ovládnout světový cukrovarnický průmysl a tak už dlouho před válkou USA plánovaly, jak najít cestu, a získat Kubu ze španělského područí pro sebe.

Počátkem roku 1898, v reakci na pokračující kubánský boj za nezávislost proti Španělsku, přikázala vláda USA, aby se bitevní loď USS Maine přesunula do havanského přístavu, aby chránila zájmy USA. Dne 15. února 1898 loď explodovala a zabila 266 mužů. V té době nebyla příčina známa, teprve vyšetřování v roce 1976 ukázalo, že výbuch byla nehoda způsobená vadným uhelným bunkrem, ale noviny okamžitě obvinily Španělsko ze sabotáže. A tak 25. dubna 1898 USA vyhlásily válku Španělsku. Jenomže 19. století je již jiné, nemůžete jen tak říct nějakému státu „Co na mě tak blbě čumíš“ a vrazit mu jednu do zubů. Potřebujete mí dobrý důvod. Musíte umět prodat válku. Důvodem a heslem pro tuto válku bylo „Osvobození“, „Osvobozujeme lid.“

„Lidé, které osvobodíte, budou svědky čestného a slušného ducha americké armády.“ G.W.Bush

Válka, o které mluví ten chlapík v klipu, se sice udála o něco později, ale jinak je to samé v bleděmodrém, stejná vláda, stejná rétorika.

O vyvolání správných nálad se pak postaral tisk. William Randolph Hearst, majitel a vydavatel deníku New York Journal, řekl Fredericu Remingtonovi, známému ilustrátorovi deníku: „Vy poskytněte obrázky a já zařídím válku.“

Tou dobou byl presidentem USA William McKinley, který nebyl žádným velkým fandou válčení, a už vůbec ne expanze mimo území USA, ale byl obklopen lidmi, kteří milovali válku, a mezi nimi vynikal chlapík na obrázku vedle:

Teddy Rossevelt

Takže USA jsou nyní ve válce se Španělskem, což je impérium, které je hluboce v úpadku a nebude těžké vyhrát. Teddy Rossevelt, který byl v tuto chvíli jen pěšák státní administrativy, přesněji byl doslova jen náměstkem ministra námořnictva, nařídil, bez jakékoli konzultace, flotile válečných lodí pod velením komodora George Deweye, aby se přesunula do Hong Kongu a zde čekala na další rozkazy. Rozkazy brzy dorazily a Dewey a jeho flotila 1. května anihilovala nedaleko Manily španělskou flotilu se ztrátou pouze jednoho muže. Americký námořník zemřel na přehřátí organismu. To byla první námořní bitva v Maynila Bay.

Toto vítězství v podstatě zpečetilo osud španělské nadvlády. Americké konzulární úřady již kontaktovaly Emilia Aguinalda (vojenského vůdce filipínského povstání) a přivedly ho k přesvědčení, že „americký národ přichází na pomoc revoluci a angažuje se ve prospěch toho, že se Filipíny brzy stanou nezávislou zemí“. Bohužel nebylo nikdy nic zapsáno, což vedlo k zamítnutí ze strany zúčastněných konzulárních úředníků, že cokoli takového bylo kdy přislíbeno. (Kdyby pan Gorbačev znal historii Filipín, tak by se možná některé věci udály jinak, než se udály …)

Emilio Aguinaldo

Aguinaldo a jeho vojáci upevnili své pozice, v rychlém sledu dobyli španělské posádky a začátkem července 1898 ovládli prakticky celou kolonii, kromě hlavního města Manily. Dne 12. června Aguinaldo deklaroval nezávislost Filipín, poprvé v historii Filipín zavlála filipínská vlajka a zpívána filipínská hymna. Komodor Dewey byl taktéž pozván na oslavu nezávislosti Filipín, on se avšak omluvil, že se pro neodkladné záležitosti nemůže dostavit. A nikomu to nepřišlo divné.

Španělé, když viděli, v jaké se nacházejí situaci, si řekli, tak fajn, a nyní jsme v pěkné řiti. Generální guvernér Fermín Jáudenes tedy požádal o setkání s americkými vojenskými veliteli, komodorem Deweyem a brigádním generálem Wesley Merrittem. Setkávají se tajně a probíhá asi takovýto dialog:

„Je nám jasné, že prohráváme, ale opravdu bychom si rádi zachovali nějakou tvář. Nechceme vypadat jako lůzři, co prohráli s filipínskými revolucionáři“. Španělský velitel, generál Fermín Jáudenes, doslova řekl, že: „jsme ochotni se vzdát bílým lidem, ale ne těm Indios.“
Odpověď amerického velitele byla: „Ok, tady je příležitost. Řekli jsme, že jsme tu, abychom osvobodili Filipíny, ale zatím jsme nic neslíbili. Pro nás by samozřejmě bylo mnohem výhodnější vypadat tak, že jsme sami porazily Španělsko, než jako ti, co pomáhali Filipíncům v porážce Španělska. Tak jo. Dohodnuto.“

A tak se společně americké a španělské armády potají dohodly, že zorganizují dne 13. srpna 1898 falešnou bitvu, známou jako „Maynila Bay mock battle“, ve které USA budou bojovat se Španělskem v Manilské zátoce a Španělé záměrně prohrají. Vyvrcholením této falešné bitvy podle plánu bude, že na závěr americká armáda zaútočí na vnitřní opevnění Manily, známé jako Intramuros, poslední pevnost, kterou ještě Španělé ovládají a Španělé se Američanům vzdají.

Klíčovým detailem celého tohoto plánu je, že americká armáda nedovolí, aby se k nim, tj. americké armádě, v okamžiku, kdy budou útočit směrem k opevněnému městu, připojili i filipínští bojovníci, kteří bojovali proti Španělům, aby tak zasadili poslední rány španělskému impériu.

Ráno 13. srpna 1898, když námořnictvo bombardovalo vnější obranné stavby města, zaútočily na město z jihu dvě armádní brigády. Američtí vojáci (a možná i Španělé, kterým čelili) nevěděli o Deweyho dohodě s Jaudenesem. Šest Američanů bylo zabito a devadesát dva zraněno, než byly splněny požadavky „španělské cti“ a krátké období bojů skončilo. Aniž by o tom válčící strany věděly (protože podmořský kabel, který Dewey nařídil přerušit 2. května, musel být ještě opraven), obě vlády podepsaly ve Washingtonu, DC, koncem 12. srpna protokol, v němž souhlasily s okamžitým zastavením nepřátelství. Yenkees obsadili Manilu a ve stejný den zabránili Filipínským jednotkám, aby také vstoupily do Manily, neboť „prý měli strach, aby nedošlo k vraždění španělských vojáků, kteří se vzdali“.

Tak armáda USA potvrdila nejhorší obavy vládního kabinetu presidenta Aguinalda, že USA nepřišlo podpořit nezávislost Filipín, ale získat pro sebe nové kolonie.

A to je příběh, jak USA ukradly Filipíncům jejich Filipíny.

Dne 13. srpna 1898 The New York Times oznámil, že odpoledne byl ve Washingtonu podepsán mírový protokol mezi USA a Španělskem, který pozastavil nepřátelství mezi oběma národy. Plné znění protokolu bylo zveřejněno až 5. listopadu, ale článek III zněl: „Spojené státy obsadí a udrží město, záliv a přístav v Manile, dokud nebude uzavřena mírová smlouva, která definuje uspořádání a vládu Filipín.“

A zbytek byly již formality. V prosinci 1898 byla podepsána Pařížská smlouva, která ukončila španělsko-americkou válku a prodala Filipíny Spojeným státům za 20 milionů dolarů. Touto smlouvou španělská vláda na Filipínách formálně skončila.

Otázkou zůstává, zda je pravda, že Španělsko požádalo o 20 milionů dolarů za prodej Filipín? Je pravda, že Španělsko nakonec prodalo nebo postoupilo Filipíny USA za 20 milionů dolarů, ale ve skutečnosti Španělsko o platbu nežádalo. Ve skutečnosti to byly USA, kdo donutil Španělsko prodat Filipíny. Španělsko se zdráhalo, ale USA dosáhly způsobu, jak donutit Španělsko přijmout platbu a Filipínci byli opět drženi mimo jednání, USA doslova zakázaly filipínské diplomatické delegaci zapojit se do diskuse v Paříži o budoucnosti ostrovů. Ignorovaly hlasy filipínského lidu, když mluvil o své budoucnosti a o své svobodě.