Mocnosti se shodly, že Libyi nelze řešit vojensky

Když v Berlíně skončila konference o Libyi, média citovala kancléřku Merkelovou, že ten konflikt nemá vojenské řešení. Na tom se shodli účastníci. Je to dosti ilustrativní. I nezasvěcení si musí klást otázky.

Poprvé po desítkách let se světoví státníci shodli, že nějaký konflikt nemá vojenské řešení. Až dosud vojenské řešení propagovala větší či menší skupina států, někdy i jedna velmoc. Bylo to v případě Afghánistánu, Iráku, Sýrie a podobně. Vždy se našel důvod, často závažný, proč na bojiště vojáky poslat, aby hájili stranu dobra. Proč se to zlomilo až teď vůči Libyi?

Snad tu zapracovala zkušenost podle anglosaského sarkasmu: zkušenost je hloupost, kterou nehodlám opakovat. A vojenské nasazení v Libyi roku 2011 bylo hloupé v tom, že přineslo víc škod než užitku. Pod záminkou obrany „arabského jara“ svrhlo diktátora Kaddáfího, ale pak už se začaly vršit problémy. Kaddáfí byl jediný diktátor v regionu, který se po invazi do Iráku sám zřekl programu zakázaných zbraní: udělal by to po jeho zabití ještě někdo? Byl jediný, jenž uzavřel dohodu (s Itálií) o účinné kontrole migrace: taková dnes nepřichází v úvahu. Kaddáfího svržení navíc definitivně postavilo Putinovo Rusko proti Západu. Tehdejší americký ministr obrany Robert Gates poté do New York Times napsal, že Rusko v Radě bezpečnosti OSN neblokovalo vojenskou akci v Libyi, ale pak se cítilo zaskočeno a podvedeno, když tato akce vedla ke změně režimu. „Už žádná další Libye,“ přísahal si prý tehdy Putin. Což vidíme dnes třeba v Sýrii.

Úhrnem. Vojenský zásah z roku 2011 vedl k dekádě chaosu a nekontrolovaného migračního proudu z Libye, tudíž se vtírá otázka. Proč se k závěru, že konflikt nemá vojenské řešení, nedospělo už před devíti lety? Pozdní prozření tak trochu působí jako scénka z Menzelovy filmové adaptace Rozmarného léta. Chlapík roztřese provaz, po kterém kráčí kouzelník Arnoštek. A když Arnoštek spadne, chlapík jen dodá: „Vidíte, člověče, vždyť jsem vám to říkal.“

LN, 21.1.2020