Před 100 lety skončila ruská monarchie – a bylo hůř

Kdo si ještě v hlavě oživí únorovou revoluci, tak asi proto, že byla vlastně v březnu. Ve stylu „a tak je to v Rusku se vším“ i říjnová revoluce byla v listopadu. Jako by nešlo jen o posun mezi juliánským a gregoriánským kalendářem (ten „náš“ přijalo Rusko až poté). I proto se ani moc nepřipomíná, že dnes je tomu 100 let, co v Rusku padla monarchie. Poslední car Michail, bratr odstoupivšího Mikuláše II., po necelých 24 hodinách vlády rezignoval, aniž by navrhl nástupce, a bylo hotovo.

Ono ale hotovo není dodnes. Ti, kdo nejvíc straší Ruskem, nazývají Putina carem či obnovitelem impéria. Tedy ne že by nebylo čím strašit, ne že by Putinovi bylo impérium cizí, ale naprosto cizí je mu rok 1917 a jeho přelomové události.

Počátkem roku 1917 skončila carská éra, která vydatně přikrmovala mesianistickou roli Ruska (což u nás ovlivnilo politiky typu Karla Kramáře). Koncem roku 1917 zvítězili Leninovi bolševici nesení brutálním, leč univerzalistickým poselstvím „kdo nepracuje, ať nejí“ (což ovlivnilo celý svět). Ale prakticky nic z toho neovlivnilo Putina a jeho představu o směřování Ruska.

Kdyby měl Putin určit dva největší slabochy v ruských dějinách 20. století, zřejmě by jmenoval cara Mikuláše II. a posledního komunistického lídra Gorbačova. Mikuláše proto, že prohrál první světovou válku a Rusko ztratilo Polsko, Finsko, Pobaltí i další území. Gorbačova proto, že prohrál studenou válku a Rusko ztratilo celý dosavadní východní blok. Toto – ne nějaký carský sentiment – je měřítko, které uznává Putin i většina ruské společnosti, která se v průzkumech hlásí k éře Stalina, ba i Brežněva. Kdykoliv přijde řeč na „cara Putina“, vězme, že poslední Romanovce si upřímně oškliví. Ale aby slavil výročí jejich pádu, který přinesl ještě větší chaos, to po něm vážně chtít nikdo nemůže.

LN, 16.3.2017