Proč se neslaví smlouva, jež ukončila velkou válku

Zvykli jsme si, že velká válečná výročí se pojímají jako akty smíru. Německo si připomíná 8. květen 1945 jako osvobození od nacismu. Zástupci Německa i Ruska jezdí na setkání k vylodění v Normandii. Zástupci Německa i západních států zase na přehlídky v Moskvě k 9. květnu. Dnešek ale klade otázku. Proč se podobně reprezentativní setkání nekoná ve Versailles? Proč se tam neslaví smír?

Před sto lety, 28. června 1919, byla ve Versailles podepsána mírová smlouva s Německem formálně ukončující první světovou válku. Ale zatímco třeba bitvu o Verdun si připomínají Francouzi a Němci de facto společně, k závěrečné mírové dohodě jako by se teď nikdo neznal. Má to své důvody.

Za prvé. První světová válka je poslední velký konflikt, který byl ukončen mírovou smlouvou. To už se nepodařilo zopakovat ani po druhé světové válce (USA sice uzavřely mírovou dohodu s Japonskem, ale za mírovou dohodu s Německem se pokládá až smlouva „4+2“ o sjednocení z roku 1990), ani po válkách v Koreji, Indočíně či na Středním východě.

Za druhé. Versailleská konference chtěla napodobit Vídeňský kongres z roku 1815, který po napoleonských válkách zajistil stabilitu Evropy na sto let. Její uspořádání Evropy ale už po dvaceti letech vyústilo v ještě ničivější válku. I proto, že ve Vídni se s poraženou Francií zacházelo spíš jako s partnerem, kdežto ve Versailles s poraženým Německem spíš jako s terčem zloby, pomsty a likvidace poraženého nepřítele.

Za třetí. Z toho vzešlo poučení, že obtížnější než vyhrát válku bývá nastolit fungující mír. Zdařilo se to roku 1815, i když nám to přineslo utužení absolutismu. Ale nezdařilo se to roku 1919, i když nám to přineslo euforii. Jenže euforii ze samostatnosti až příliš brzy vystřídal strach z revanše Německa.

Za čtvrté. Výsledky konference ve Versailles dnes působí spíše jako výstraha než jako inspirace. Jako příklad toho, že přepjaté ambice často mohou nadělat více škody než užitku. I proto se dnešek nijak zvlášť neslaví.

LN, 28.6.2019