Kohl už neřekne, zda se Evropa stává víc německou

S Helmutem Kohlem odešel poslední z velkých vítězů studené války. Přesněji řečeno z těch, kteří pro vítězství nastavili výhybky. Leckdo namítne, že ještě žije George Bush starší (93), jenž s Michailem Gorbačovem (86) studenou válku formálně odtroubil. To je jistě pravda, ale změnu atmosféry, která k tomu vedla, iniciovali jiní.

Chronologicky to byli tito čtyři: Karol Wojtyla, když se stal v říjnu 1978 papežem Janem Pavlem II. Margaret Thatcherová, když byla v květnu 1979 zvolena premiérkou Británie. Ronald Reagan, když v lednu 1981 přišel do Bílého domu. A Helmut Kohl, když se stal v říjnu 1982 spolkovým kancléřem.

Ti čtyři měli leccos společné. Jednak dlouhé působení, ale hlavně změnili společenskou atmosféru: od defétismu k pocitu vzpruhy, sebevědomí i odvahy nazývat věci pravým jménem. V jiném pořadí opouštěli svět: nejprve Reagan (2004), po něm Jan Pavel II. (2005), Thatcherová (2013) a jako poslední Kohl (16. června 2017). Už proto stojí za připomínku.

Po Kohlově úmrtí plnila média klišé typu „velký Evropan“. Což o to, Kohl velkým Evropanem nepochybně byl, ale to klišé zamlžuje zásadnější otázky. Co ho učinilo velkým Evropanem? Znamená to snad tolik, že velký Evropan musí odrážet dnešní byrokratickou a pokrokářskou normu?

Nebojme se říci, že Kohl byl největším profitérem mezi vítězi studené války. Zatímco ve vztahu Washingtonu a Moskvy to vypadá, jako by ona válka ani neskončila, sjednocené Německo už zůstane jedním Německem. Upřímně, po pádu berlínské zdi by se sjednotilo i bez Kohla. Ale on dokázal prosadit svou vizi: sjednocené Německo musí být jen jednou stranou mince integrace Evropy. I to zní jako klišé, ale jak řekl historik Heinz Gollwitzer, bylo to poprvé v dějinách, kdy Německo nabídlo světu nějakou univerzalistickou ideu. To prostě nebylo Bicmarckovo „místo na slunci“.

Chcete-li zjistit, nakolik Kohl se svou vizí uspěl, můžete se ptát jeho vlastními slovy: Je teď Německo víc evropské, nebo Evropa víc německá? Kohla ta otázka trápila po zbytek života. Kdežto kancléřku Merkelovou cizí obavy ze silného Německa až tak netrápí. V době, kdy se jádro EU stále zužuje a řady „nepřátel“ se stále rozšiřují (USA, brexitová Británie, Polsko, Maďarsko...), se může skutečně zdát, že blíže realitě je německá Evropa než evropské Německo. Je škoda, že Helmut Kohl se k tomu už zásadně vyslovit nemůže.

LN, 19.6.2017