Stane se Severní Korea partnerem pro jednání?

Když se publikují výhledy pro příští rok, kritériem pro výběr událostí bývá jejich atraktivita či přelomovost. Vypukne někde válka? Jenže běh reálného světa určují spíš události nepřekvapivé, již rozjeté. Pro rok 2018 jmenujme dění kolem Sýrie a Severní Koreje.

Že válka v Sýrii končí, je zřejmé. Sedmé výročí jejího začátku (15. březen 2011) už neproběhne ve znamení těžkých bojů, ale spíš pod vlivem jednání o poválečné podobě země. Nenaplnila se proroctví, že tu válku nemůže vyhrát žádná z bojujících stran sama o sobě. De facto ji vyhrál prezident (diktátor, zločinec – nehodící se škrtněte) Asad s pomocí Íránu a Ruska. Je to prostě fakt. Amerika z Blízkého východu vycouvala, a pokud je tam vojensky aktivní, tak jen proti Islámskému státu. Ale jakmile zmizí IS (což se už dovršuje), nemá důvod k dalšímu angažmá. Rusku ten důvod nabízí sám Asad pronájmem základen. Tak jako se USA zbavily vietnamského syndromu až generaci poté nasazením v Iráku (1991), Rusko se afghánského syndromu zbavilo až generaci poté nasazením v Sýrii.

S KLDR a Kim Čong-unem to bude horší. Ustoupení Rusku a Íránu v Sýrii může Trump svést na Obamu, ale Koreu ne. Ve vývoji jaderné bomby jí nedokázala zabránit žádná americká vláda. Hodně se teď straší severokorejskou schopností ohrozit zimní olympijské hry kus za hranicí či ohrozit samotné USA. Ale překvapivě se nestraší možností rozhovorů s Kimem. Ba naopak: Lavrov a Tillerson se shodli na potřebě vyjednávat s KLDR, zní agenturní zpráva.

Je to souboj racionality a emocí. S režimem, jenž získal jaderné zbraně, se vyjednávat musí. Ale kdyby s ním měl jednat sám Trump či jen jeho lidé, byla by to kapitulace. KLDR by získala to, oč léta usiluje (a oč kdysi usilovala komunistická NDR), totiž uznání. Uznání toho, že je suverénním partnerem, a nikoliv jen agresorem z roku 1950, jak praví rezoluce OSN. Kdyby na to v roce 2018 Donald Trump přistoupil, byl by to jeho koperníkovský obrat.

LN, 29.12.2017