Zničení sochy Afroameričana odráží kmenový spor

Z té války s kmenem Čechů já před léty tě bral, / to já spálil jsem tvou střechu a rozdrásal tvůj žal, / teď tvoji bratři zas budou chtít zpátky krev moji. – Verše Oldřicha Janoty z písně Bitva na Tursku oživují mytický úsvit českých dějin. Bereme-li je ale s nadsázkou, lze říci, že popisují i současnou společnost kultivovaného Západu, americkou a britskou. Její sílící kmenové rysy, modely chování či konflikty.

Nesvědčí o tom sama dehonestace pomníků. Pomníky jsou dokladem doby, která je staví. Proto občas padají. Ale pomníkové války mimo doby převratů svědčí o něčem jiném. Dnes vidíme na jedné straně davové ideologizované šílenství, na straně druhé rezignaci států i úřadů na vymáhání zákonů a pravidel. Jako by zákony a občanský princip podléhaly kmenovému pojetí, kmenovým zájmům i kmenovým vůdcům.

V USA strhli vandalové sochu Fredericka Douglasse, černošského buditele z 19. století. Je to projev rasismu? Či odveta v kmenové válce mezi pokrokáři a konzervativci? Těžko říci. Lze však spekulovat asi takto: je-li možné beztrestně hanobit pomníky nejen osob spjatých s otrokářstvím, ale i objevitelů Ameriky, zakladatelů USA či vítězů nad Hitlerem, je-li možné, že úřady na odpor proti vandalům rezignují, je-li možné, že starosta Bristolu neargumentuje zákony a zásadou občanství, ale ohledem na „problémy komunity“, tedy kmenově, proč by to nešlo i v obráceném gardu? Proč by i jiný kmen nechtěl – řečeno nadsazeně s Janotou – „zpátky krev moji“?

Tady nejde o obhajobu sporných historických osobností ani o to, že každý pomník má právo na nesmrtelnost. Jde o pravidla. Tleská-li někdo politice identit, jež vyzdvihuje kmeny podle barvy pleti, etnického původu či pohlaví, neměl by se divit, když si tu politiku osvojí i bílí identitáři. Tleská-li někdo kmenovému pojetí společnosti či kácení soch Kryštofa Kolumba, neměl by se divit, když přijde odveta od soupeřícího kmene. Tak to chodilo na úsvitu českých dějin – a teď míří ke kmenovým válkám progresivní Západ.

LN, 8.7.2020