Dne 26.7.2016 byl v kostele ve francouzském městě Saint-Étienna-du-Rouvray při sloužení ranní mše napaden a obřadně zavražděn 84letý kněz. Čin provedli dva mladíci, kteří se slovně hlásili k islámu, a vzápětí se k vraždě manifestačně přihlásil Islámský stát. Prezident Hollande stejně jako papež a různí další politici v celé Evropě čin odsoudili a vyzvali obyvatelstvo svých zemí, aby se nenechalo vyprovokovat k násilnostem proti muslimům.

Dovoluji si k tomu pronést několik poznámek:

1) Není důležité, jestli mladíci jednali sami nebo byli Islámským státem přímo vedeni. Islámský stát se k tomuto činu přihlásil, a tedy za něj nadále musí nést zodpovědnost, se všemi důsledky. Tímto svým prohlášením Islámský stát znovu a ještě názorněji než dříve potvrzuje, že proti nám vede válku a neštítí se nejodpornějších zločinů. Vzpomeňme si na postavu matky ve stejnojmenné Čapkově divadelní hře. Tam šlo o to, že byly zabíjeny malé nevinné děti. Zde je to nevinný a bezbranný stařec. Existuje jediná odpověď: „Jdi a bojuj!“ Žádný další důkaz už není třeba.

2) Musíme si uvědomit, že tato vražda není problémem Francie, jak si možná myslí prezident Hollande, ani katolické církve, jak by mohlo vyplývat z prohlášení papeže. Ne, je to útok a bezbřehá a záměrná provokace vedená proti celé naší civilizaci a všem, kdo se k počítají. Ať chceme nebo ne, základem naší civilizace je demokracie a křesťanství, to jsou dva základní pilíře, z nichž vychází naše myšlení, a to i poté, co se z původní katolické církve odštěpily různé protestantské odnože, a poté, co ve většině zemí byla provedena odluka církví od státu. Předchozí útoky Islámského státu směřovaly spíše proti demokratickým principům, k nimž patří právo na vlastní názor a jeho prezentaci, a tedy i právo na karikaturu. Tentokrát byl útok cílen jednoznačně proti křesťanským posvátným symbolům. Islámský stát si vybírá své oběti správně: vědomě útočí na duši a srdce naší civilizace.

3) Je zcela zřejmé, že jde o těžkou provokaci. Vyvraždění redakce satirického deníku je ještě možné formálně omlouvat tím, že karikatury působily na muslimské věřící urážlivě. V tomto případě neexistuje ani takováto pochybná záminka – je to jako políček do tváře při slavnostním shromáždění. Je jistě možné takovou urážku přijmout a chovat se dál, jako kdyby se nic mimořádného nestalo. Ale kdo bude takto jednat, získá právem cejch zbabělce a ubožáka, kterého už napříště nikdo nebude brát vážně. Druhou variantou je boj, který může mít různé formy, ale jedno je jisté: nesmí být polovičatý. Když se bojuje o čest a principy, není možné handlovat, jde o všechno. Boj znamená ztrátu pohodlí, jistoty a bezpečí, boj znamená odříkání a bolest a riziko smrti. To vše je nutné přijmout, a za to je možné získat naději. Naopak pasivita znamená jistotu prohry a odsouzení sebe sama do role nešťastníků, kteří nadále budou jen sloužit svým budoucím pánům, a to tak dlouho, dokud to pro pány bude výhodné. Potom mohou být jako neužiteční bez milosti vyvražděni, protože nadále jsou zbyteční.

Co z toho pro nás vyplývá? Musíme na tuto provokaci odpovědět tak, jak se sluší, a pokud to neudělají kvalifikovaní politici, budou to muset provést obyčejní lidé, protože mlčet nelze. Co konkrétně by se mělo provést? Domnívám se, že je řada věcí, které je nutné udělat, a to velmi rychle:

1) Vyvést do čela států muže, kteří budou ochotni vést válku a přitom budou věrohodní. Muže, kteří budou schopni stejně jako Churchill před 70 lety sdělit svému národu, že jej čeká jen krev, pot a slzy, ale jiné cesty není. Musíme být připraveni k obětem, protože náš cíl za oběti stojí.

2) Zavést znovu všeobecnou brannou povinnost. Ne povinnou vojenskou službu na dva roky, jaká se provozovala za socialismu, ale efektivní výuku k používání zbraní a ke zvýšení celkové zdatnosti. K tomu nabízet kurzy sebeobrany pro muže i pro ženy jako cestu k odvrácení teroristických útoků, které je možno čekat kdykoli a kdekoli. V tom nám může pomoci příklad Israele.

3) Přihlásit se jednoznačně k zásadám demokracie a křesťanství a požadovat respektování těchto zásad. Není možné připustit, abychom slevovali ze svých postojů a svých tradic jen s ohledem na jinověrce. Neznamená to bránit komukoli v jeho odlišné víře nebo jiných tradicích – jen bránit svoje vlastní hodnoty. Urážky těchto hodnot neomlouvat, ale trestat podle zákona. Imigranty přijímat jen tehdy, když prokazatelně budou vykazovat úctu a respekt k našim zvyklostem a tradicím.

4) Ujistit se o tom, kdo je přítel a kdo není. Nestačí například, že muslimská obec napíše soustrastný dopis, v němž se od vraždy v kostele distancuje. Muslimská obec musí jednoznačně vyhlásit, že Islámský stát považuje za svého nepřítele. Neudělá-li to, pak ji nemůžeme považovat za přátelskou organizaci. Neznamená to žádné agresivní postoje, ale také žádnou podporu a trvalou ostražitost.

Je velmi potřebné sladit stanoviska a priority s ostatními evropskými státy, především našimi bezprostředními sousedy, ale samozřejmě i s velkými světovými hráči, jako je Rusko a USA – je nutné vědět, jestli si i tyto státy a národy uvědomují, že i jich se tato demonstrativní vražda týká.

5) Přenést boj na území Islámského státu. Boj musí být veden až do úplné porážky Islámského státu – stejně jako bylo nutné ve 2. světové války bojovat až do bezpodmínečné kapitulace Německa a Japonska.

Boj s Islámským státem nadále není záležitostí politiků, policie nebo armády. Je věcí nás všech.