aneb Pokus o sondu do časů budoucích

Třicátý rok uplývá ode dnů, kdy Evropu přetínala odrátovaná linie dělící ji na svobodný Západ a komunistický Východ; a nikdo včetně mě samého by býval nečekal, že tatáž linie ji bude přetínat i dnes, ledaže v jiném a řekl bych, že v pozitivnějším smyslu. V Německu lze pozvolný úpadek popularity tradičních partají pozorovat i západně od zmíněné linie; na území někdejší NDR je však podstatně výraznější. Přemýšlím, čím to může být… asi že komunistický režim naučil své poddané nechat si proudit oficální propagandu kolem uší a myslet si své. Což má ovšem své dvě stránky, jak si ještě ukážeme.

Zajisté je současné Německo země demokratická, svobodu jednotlivce vyznávající, své posvátné krávy a svá kacířství má ale také. Dlouho bylo ne zrovna zapovězeno, ale přinejmenším nevhodno poukazovat na stinné stránky hromadného přistěhovalectví z nefunkčních zemí Afriky a Blízkého východu. Tradiční partaje jen tak zářily optimismem a sama paní kancléřka Angela Markel ještě před necelými čtyřmi lety zazářila výrokem „Wir schaffen das“ (my to zvládneme); a kdo se přece jen odvážil kritického slova, označení za populistu, pravicového extremistu, ne-li fašistu se nedopočítal. Ostatně populismus… populisty jsou pánové (i dámy) od politiky všichni; není toho, aby se všemi způsoby nesnažil zalíbit voličům, etika neetika, morálka nemorálka. Proč by se jinak pořádaly volební kamnpaně? Ale to jen tak mimochodem, hned se zase vrátím k tématu. Nedal vývoj zapravdu ctěné paní kancléřce, jako spíš oněm populistům a extremistům: z migračního tématu se stal ústřední politický problém, zatlačující všechno obvyklé mezipartajní laškování do pozadí, čemuž se chtíce nechtíce musely přizpůsobit i tradiční partaje, třebaže jen na půl huby a všelijak se kroutíce. Většině německého lidu ale neoochotné popajdávání za zjevným problémem nestačilo, čímž se vytvořila mezera oddělující občanský názor od názoru oficiálního, partajemi zastupovaného, z kteréžto pak vyvřela partaj AdF (Alternativa pro Německo). A jakkoli je zasypávána nařčeními z populismu a ostatních výše zmíněných špatností, dosáhla pozoruhodného úspěchu v bavorských a hessenských zemských volbách. To lze ale pokládat jen za předzvěst mnohem výraznějšího zemětřesení na podzim tohoto roku, až vypuknou volby ve třech zemích německého Východu, v Braniborsku, Sasku a Meklenbursku.

Čímž je potvrzena výchozí téze tohoto článku: na Východě tikaji politické hodinky jinak, a nejen na německém. Vymyslelo si evropské státnictvo kvóty pro přijímání běženců: tolik tisíc jedni, tolik tisíc druzí… Jenže Maďaři, Češi a jiní takoví (pro poctivost uveďme i Rakušany) si postavili hlavu. A že ne, a že si žádné kvóty diktovat nedají, i kdyby si páni v Bruselu, ééé, spodní prádlo poskvrniti měli. Netřeba dlouho bádat, z čeho ten rozpor: užili si východoevropští národové jednoho experimentu slibujícího zářnou budoucnost dostatečně a nejsou zvědavi na druhý, dobře vědouce, jak snadno se ze sebelépe míněných projektů vyklube kolosální průšvih. Západním národům takováto zkušenost dosud chybí; i budou si ji asi muset také vyzkoušet, aby věděly jistěji, na jaké riziko mohou přistoupit a od kterého raději dát ruce pryč. Neboť bez rizika není na tom světě nic a kdo bezkonfliktní budoucnost slibuje, na vzduch maluje, blázen nebo podvodník nebo obojí dohromady jest.

Vše v jedno shrnuto, vyznačují se východoevropští národové se svou zkušeností socialismu ve skutek uvedeného vyšší mírou zdravé nedůvěry k oficiálně hlásanému optimismu, což však někdy přerůstá v nedůvěru k čemukoli, morálních příkazů nevyjímaje. Západ je morálnější, i když lotříci a vyčuránkové se také najdou, ale nepoučený nedobrou zkušeností a ve v ztahu k budoucnosti tudíž leckdy naivní. Jak tak koukám na to klubko malérů, co se jich na náš společný svět valí, kataklysmatickou množivostí národů chlácholivě zvaných rozvojovými počínaje a znovuoživlou útočností islámu nekonče, obávám se že lépe je na budoucnost připraven evropský Východ, třebaže naprosto není mým obyčejem zahrnovat jej chválou.

Hannover, 16. ledna 2019