Zanedlouho se otevřou volební místnosti v sedmadvaceti zemích Evropské unie, jejichž voliči si budou moci vybrat svoje zastupitele v Evropském parlamentu. A ledacos naznačuje, že tyto volby mohou být přelomové, především díky očekávanému úspěchu "nových" a "protestních" stran, které v některých zemích pravděpodobně i zvítězí. A to včetně České republiky, protože po prvním místu sahá hnutí ANO Andreje Babiše.

Média po celé Evropě jsou již několik měsíců plná alarmujících prognóz, že po těchto volbách "zaútočí" na Evropský parlament populistická, xenofobní a euroskeptická krajní pravice, která zneužívá nespokojenosti voličů a netouží po ničem jiném než po rozpuštění Evropské unie. Je už asi jisté, že se rozložení politických sil ve Štrasburku změní (resp. že se dosavadní faktická koalice křesťanských a sociálních demokratů nebude těšit zdaleka takové síle jako dosud), ale na ony (někdy až hystericky působící) předpovědi médií a politiků je přece jenom třeba hledět s jakýmsi střízlivým odstupem a s trochou zamyšlení.

Za prvé, ony "nové" a "protestní" subjekty jsou ve skutečnosti dramaticky odlišné. Působí asi trochu podivně, když se v jedné takové kategorii ocitnou pragmatičtí liberálové (české ANO), zastánci referend (český Úsvit), tradiční euroskeptikové (britská UKIP), proti imigraci brojící sociální nacionalisté (francouzská Národní fronta) či krypto-nacisté (maďarský Jobbik). Dá se říci, že jediné, co tyto strany spojuje, je kritika integrace EU (resp. některých jejích výsledků), a to ještě ve velmi rozdílných měrách a tónech.

Za druhé, řada evropských politiků a médií neustále přiděluje nelichotivé "nálepky" každému, kdo se "politicky nekorektně" vyjadřuje k některým tématům. Ale snad ne každý, kdo zastává skeptický názor vůči EU, patří ke krajní pravici. Ne každý, kdo si dovolí mluvit o problémech soužití s muslimskými imigranty (popř. v ČR s Romy), je rasista či xenofob. A ne každý, kdo věnuje pozornost nespokojeným občanům, je populista.

Za třetí, a to je snad nejdůležitější (a přímo to navazuje na předchozí větu), patrně zde dochází k záměně příčiny a následku. Je velice pohodlné obviňovat konkurenční strany a hnutí z toho, že populisticky "zneužívají" nespokojenost voličů a dosahují úspěchu s lacinými řešeními, jež se někdy pohybují v rovině politického extremismu, ale bylo by možná také dobré se poněkud zamyslet, proč voliči těmto subjektům dopřávají více sluchu.

Politické strany (tedy aspoň ty v demokratických zemích) jsou tu přece proto, aby vyjadřovaly a prosazovaly zájmy a názory voličů a řešily jejich problémy. Jestliže tradiční strany pravice a levice řadu problémů ignorují, zlehčují nebo neřeší (popř. předkládají zcela zjevně nefungující řešení), pak se přece nelze nijak divit, že volič podpoří jinou stranu, která o oněch problémech přinejmenším hovoří, popř. nabídne primitivní a nakonec patrně také nefungující, avšak přece jen aspoň nějaké řešení. Vzrůstající podpora "nových" a "protestních" subjektů zkrátka svědčí o velké (a stále vzrůstající) frustraci Evropanů.

Tyto volby do Evropského parlamentu by proto skutečně měly být zlomové. A to zejména pro politiky etablovaných stran, kteří by si měli uvědomit, že jsou tu oni pro voliče, nikoli opačně. Že problémy se neřeší ignorováním, že na kritiku se nemá odpovídat "nálepkováním" a že ona "protestní" volba je především důrazným varováním od voličů, kteří jsou se směřováním Unie nespokojeni a požadují diskusi o systémových změnách.